Tak mě nějak napadlo, že bych zase rád něco napsal. Tentokrát na téma obyčejný člověk. Když vás to bude k smrti nudit, dejte vědět .


Vlastně chci napsat něco o sobě.
Celý život jsem procházel fázemi, kdy se ve mně střídaly pocity naprosté vlastní bezvýznamnosti a méněcennosti s velikášskými touhami po obrovských úspěších, po mimořádných výkonech, schopnostech, po získání velkých ocenění. Vždy jsem měl pocit, že musím být v něčem mimořádný. Například jsem jako malý kluk začal hrát stolní tenis. Sice jsem byl asi tak na 18. místě z 20 v našem místním kroužku, ale samozřejmě jsem už měl ambice a vize, jak budu stát na stupních vítězů na olympiádě. Začal jsem s atletikou – bylo to stejné. Ve škole dvojky trojky, ale proč by ze mě nemohl být slavný profesor, že? OK nevyšlo to. Nová doba – budu velký duchovní vůdce, já to přece někam dotáhnu . No dobrá nedaří se. Tak jinak. Je mi zle - mám skutečně hlubokou depresi. OK, tak budu ten nejdepresivnější člověk na světě, ten největší chudák. Nebo jinak. Budu skromný, budu tak skromný, jako nikdo. Odejdu do Tibetu do kláštera. Jasně, to bude ono .... Sakra, zase to nějak nefunguje. Pořád nejsem dost mimořádný, dost výjimečný, dost dokonalý. Tichý hlásek nevnímám, já se přece musím v něčem prosadit. Jedna facka, druhá facka, stále dostávám další a další facky a kopance od života. I dnes jsem pořád stále dost velký tupec a ignorant, ale pomalu mi dochází, že největší umění a největší velikost možná není v tom být něčím nebo někým výjimečným, ale možná je to o tom, naučit se být úplně obyčejným člověkem. Nemám tím na mysli být průměrný, povrchní, šedý a nezajímavý bez vlastního názoru jako součást stáda. Ale být vědomě a cíleně obyčejný. Myslím, že často se snažíme být něčím za každou cenu, jenom proto, abychom nebyli nemastní a neslaní, abychom nebyli ti obyčejní. Naše ego si mlaská a oblbuje nás chvíli tím, jak jsme skvělí a chvíli tím, jak jsme nemožní. Jak to bolí, když člověk musí přijmout, že prostě je obyčejný člověk. Žádné uznání, žádné medaile, žádná kritika od společnosti, žádný zájem, prostě nic. Uff. Ego trpí, ego se vzpouzí, to přece nejde – být obyčejný. Nevím čím to je, ale začínám v tom nacházet zalíbení. Přijímám. Přijímám, že jsem obyčejný člověk. Mám stále spoustu nápadů, velké touhy, co všechno chci v životě dosáhnout, ale čím dál víc mám chuť bojovat a vítězit sám nad sebou, než nad někým druhým, čím dál víc mám chuť být obyčejný a nekomplikovaný. Učím se přijímat svou ubohost, trapnost, malost a obyčejnost a najednou zjišťuji, že se odkudsi současně bere i síla, vtip, velikost a neobyčejnost. Nestrojená, nehledaná neobyčejná obyčejnost.

Tak takhle nějak obyčejně se teď aspoň občas cítím. Jak je to u vás přátelé?

Láďa UO