Pohádka o jednom velkém hradu

Byl jednou jeden velký hrad a v něm žil jeden obyčejný člověk....





Pohádka o jednom velkém hradu

Byl jednou jeden velký hrad a v něm žil jeden obyčejný člověk. Žil v jednom malém pokoji, kde měl postel, malou kuchyňku, maličkou koupelnu a stůl, u kterého jedl a pracoval. Takto žil mnoho let. Myslel si, že má jenom tento malý pokojíček a ani ho nenapadlo, že by mohl žít v nějakém velkém hradu. Jednou ho ale napadlo, že to třeba tak úplně není, že ten jeho pokoj má nějaké dveře a ty někam vedou. Tak je jednou otevřel a ocitl se na dlouhé osvětlené chodbě. Zaradoval se, že něco objevil, že našel něco nového. Začal pobíhat po chodbě a zjišťoval, že vlastně žije v nějakém obrovském hradu, který má spoustu pokojů, sklepení, hradní věž, nádvoří a určitě i spoustu dalších míst. Zatím to je jenom zahlédl, o spoustě míst ještě vůbec neví, ale tuší, že by mohl všechna jednou prozkoumat. Vrátí se zpátky do svého pokojíčku a sní si svůj sen o tom, jak jednou určitě všechna ta místa objeví, jak to tam bude krásné, jak bude žít v různých pokojích svého hradu. Vždyť je to přece tak snadné, stačí vzít za kliku a prostě do pokoje vejít. Jednou se posilněný dobrým jídlem a pitím rozhodne jít na tento průzkum. Otevře dveře svého pokojíčku a ejhle – chodba vůbec není osvětlená, naopak je tmavá a studená. Jak je to možné, vždyť minule přece bylo všude světlo? Ale nedá se odradit a jde dál. Zkusí vzít za první dveře prvního pokoje, který uvidí. Jde to zlehka, dveře se otevřou a najedou slyší rajskou hudbu, krásné břišní tanečnice a stoly plné lákavého jídla, které nikdy ani neviděl, natož aby ho ochutnal. Uprostřed královská postel s nebesy a polštáři z baldachýnu. Ohromen tou nádherou se hned pustí do jídla i do pití, rozvalí se na postel a nechá se ovívat krásnými ženami a vůbec si neuvědomuje, že z koutů pokoje začínají vylézat šváby, pavouci, červy, krysy a hadi. Takové maličké potvůrky měl i ve svém pokojíčku, ty už zná a vždycky si s nimi uměl dobře poradit a v podstatě se s nimi naučil žít. Ale tyhle jsou mnohonásobně větší a strašlivější. Najednou zjistí, že vůbec neví, co má s nimi dělat. Nezná je, neví, co po něm chtějí. Pak se začnou otevírat obrovské skříně a vylézat obrovští ještě napůl masem obalení kostlivci. Náš človíček se přirozeně zalekne. Nechá všeho jídla a běží, co mu nožky stačí zpátky do svého pokoje. Uff, konečně je doma. Kdepak, na žádný další výlet se nejde. Dál si bude jíst svou ovesnou kaši a spát v nepohodlné posteli, hlavně, že je v bezpečí. Ale ono mu to nedá a řekne si, že by to přeci jen zase zkusil. A tak jde znovu na výlet. Vezme si pořádnou hůl a nůž, aby vyzbrojen zvládl všechny ty potvory, kdyby se s nimi zase setkal. Znovu vstoupí do stejného pokoje a vše začíná nanovo. Vyzbrojen svou holí a nožem je nezlomně připraven všechny ty potvory porazit, zvítězit a užívat si krásného nově objeveného pokoje. Ale ejhle, hůl mu padá při prvním pokusu o úder z ruky, nůž se ohýbá jako by byl z másla a tak ochromen strachem opět prchá do svého pokoje. „Nikdy, už nikdy z něj nevylezu“, řekne si. Ale protože je to človíček vychytralý, tak zkusí hledat jiný pokoj. A najde. Opět krásné ženy, úžasné jídlo, ale pak znovu pavouci, červi, hadi a krysy a kostlivci. Opět utíká, opět se snaží bojovat. Je už zoufalý, zničený, utrápený. Jak je to možné, proč všude číhá nebezpečí? Unavený, vyčerpaný, vystrašený a zraněný od toho, jak ve strachu naráží na kusy nábytku se opět vrací do svého pokoje. Přemýšlí, dumá, zkoumá, plánuje, jak nad těmi potvorami vyzrát, jak je porazit, jak je zničit. Vyzbrojí se dalšími a dalšími zbraněmi a jde znovu a znovu do stejného boje. Vrací se opět již po stopadesáté poražený a téměř polomrtvý. Té noci se mu zdá sen – přijde k němu kouzelný stařík a říká – „Milý hochu, nad těmi příšerami se nedá zvítězit, jestli chceš žít i v dalším pokoji, který jsi objevil, musíš ty potvůrky přijmout. Přestaň se jich bát, oni ti nechtějí ublížit, chtějí jen, abys uznal, že do toho pokoje také patří. Kdo ti řekl, že jsou horší než ty krásné ženy, než to výborné jídlo?“ A tak se náš človíček beze zbraní, bez touhy bořit a ničit zcela nahý vydává opět do tohoto pokoje. Pokloní se a sedne si na zem na tvrdou podlahu. Pozoruje jak ty dříve nenáviděné potvory začínají pomaličku hodovat na tom výborném jídlo a tančí spolu s krásnými ženami. Najednou ho vyzvou – „Pojď, přidej se k nám“. A on ještě trochu nejistý, ale připravený přijmout cokoliv, se začne oddávat jídlu a tanci. Najednou je všeho dost pro všechny. Potvůrky postupně zalézají do svých skrýší a náš pokorný človíček se stává místo dobyvatelem novým obyvatelem tohoto pokoje. Časem zjistí, že takových pokojů má ve svém hradu mnohem víc, že jsou další a další mnohem rozmanitější a ještě krásnější. Pokaždé však znovu a znovu zjišťuje, že pokud chce pokoj dobýt a jeho obyvatele zničit, odejde s nepořízenou. Jednou, ano jednou snad bude dost moudrý a pokorný na to, aby mohl volně procházet všemi pokoji, všemi chodbami, všemi sklepy i nádvořími beze strachu, beze zbraní. Nahý a přesto silný jako nikdy před tím.
A tak zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ale, co když to nebyla jen pohádka....?
Láďa UO