Chcete se dozvědět tajemství silné sebedůvěry? Tak to se tu bohužel nedozvíte, to tajemství neznám. Ale můžete se tu dozvědět něco o tom, jak se formovala a měnila ta moje. A taky proč vlastně píšu tyto články.


„Hnusáku, hnusááákuuuu“. Tak takto na mě pokřikovaly spolužačky ve třetí třídě. Dokážete si představit, co to se mnou dělalo? Možná ano. Ale asi se vám bude hůř chápat, co to se mnou dělá ještě teď, když na to myslím. Jak to cítím uvnitř. Byl jsem malý, hubený, žádná ramínka, velká hlava. K tomu tesilky... „Kdyby nebyl tesil, co by Jarda nosil“ – další z oblíbených pokřiků .... ano, krasavec jsem zrovna nebyl.

„Víš, nejsi zrovna moc hezkej kluk“. To mi řekla vlastní máma někdy v té době, když jsem jí řekl, že jsem se zamiloval. Třetí, čtvrtá třída.

Toto jsem si do života nesl z dětství. K tomu připočítejte autoritativní mámu, která se snažila naprosto ovládat všechno kolem sebe, zakazovala mi mít vlastní názor a pokud jsem ho náhodou měl, tak jsem si ho nechal pro sebe, jinak jsem věděl, že budu mít na zadku takový jelita, že to bude týden vidět. Na to ostatně stačila jakákoli záminka. A to v tom lepším případě. V tom horším budu muset jejím kamarádkám ukazovat svůj holej zadek, aby holky viděly, jak dobře mně vychovává. Strašlivé ponížení.

Uffff. Dokážete si někdo představit, co se asi dělo, když jsme loni s Ambu dělali techniku z rodinných konstelací? „Maminko.....maminko“. ( Ano, někde tady na sugamě se toto zvolání před pár články rozebíralo. Nemohl jsem to dočíst.) Když jsem na technice zjistil, co se má dělat, šel jsem za Ambu, že odcházím, že to nezvládnu. Dobrých čtvrt hodiny se mnou o tom mluvila, přesvědčovala....nakonec mě přesvědčila, když mi řekla, že pokud odejdu, tak ukazuju, že je máma silnější než já, a že to tak i zůstane, dokud se tomu nepostavím. Věděla jak na mně, zaútočila na můj archetyp bojovníka

Teď si to všechno dejte dohromady, k tomu připočítejte vodnářské předpoklady, typicky vzdušný charakter a vyjde vám moje osobnost. Dost děsivé, co?

Každé dítě touží po uznání. Každý člověk touží po uznání. Já jsem po něm toužil také. A tak jsem na tom někdy na začátku puberty začal pracovat.

To už jsem byl aktivní sportovec. Od třetí třídy jsem dělal judo, což mně nutilo cvičit, posilovat.... Kolem patnácti, šestnácti let to vrcholilo. Byl jsem v té době silnější než teď, přiznávám. Posiloval jsem 3x týdně. Vždycky alespoň 10x20 kliků. Někdy i víc. Postava se zformovala....sebedůvěra? Nic. V sedmnácti jsem byl s kamarádama na vandru. Nevím, co mně to popadlo, ale začal jsem se cítit strašlivě ošklivej, až tak, že by bylo lepší, kdyby na mně lidi nemuseli koukat. A tak jsem nosil vandráckej klobouk vraženej do obličeje tak, aby mi na obličej nebylo vidět.

Šel jsem na uznání i jinou cestou. Přes chytrost. Bavily mě informace. A tak jsem ležel v encyklopediích, neustále jsem něco četl a samozřejmě jsem cítil potřebu všem okolo dokazovat, jak jsem chytrej. Dokonce si vzpomínám, jak jsem, je to možná 10 let, slyšel někde rozhovor dvou lidí, jak se o čemsi baví a věděl jsem, že oba jsou totálně mimo. Tak jsem jim samozřejmě řekl: „chvíli vás tady poslouchám a tak vám chci říct, že je to tak a tak“. A ještě ke všemu jsem se ve svých dvaceti stal jehovistou. Tam mi říkali: „my známe pravdu, ostatní jsou pomýlení, musíme jim pomoci pravdu poznat“. A tak jsem chodil, kázal, věřil, že máme pravdu. Že MÁM pravdu, že jsem jedinečný, vyvolený. Vydrželo mi to dva roky, než jsem od nich odešel.

Další cesta k uznání? Přes „zábavnost“. Kdekoli jsem byl, tam jsem se snažil být středem pozornosti. Bohužel způsob byl poněkud nešťastný. Dělat si srandu z toho, že kamarád je plešatej, zesměšňovat lidi kolem sebe, bavit se na jejich účet.....no....asi jsem byl oblíbený, že?

Co nejvíc srazí člověka, který má nízkou sebedůvěru? Když se někdo dotkne nějakého jeho bolavého místa. A moje reakce, když někdo rejpnul do mně, byly neadekvátní. Hodně jedovaté.

Doufám, že většinu z vás, co mně znáte, to, co jsem napsal, překvapilo. Znáte mně jako sebevědomého člověka, jako člověka, který věří, že může dosáhnout čehokoli. Jasně, některé z popsaných vlastností se projevují i teď, naštěstí mírněji, jinak, lépe. Ale pokud vás na mně něco štve, tak to alespoň můžete pochopit.

Kde nastala změna?

První, co si uvědomuju, že mně zasáhlo, abych na sobě začal pracovat, byla situace, kdy jsem se svého kamaráda zeptal, jestli nevyrazíme do hospody. On mi odpověděl: „Promiň, Jardo, nepůjdu. Mám strach, že by sis zase dělal srandu z toho, že jsem plešatej“. V tu chvíli jsem věděl, že něco opravdu není v pořádku, a že je to ve mně.

Druhé? Když jsem se konečně zamiloval po několika letech manželství do své ženy. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem jí zraňoval, trápil, ponižoval, nevážil si jí, nevážil si toho, co dělá.... a začal jsem litovat toho, jaký jsem byl. A řekl jsem si, že chci být lepší, že jí chci vynahradit to, co se mnou musela prožívat

Třetí? Lažánky. Lažánky jsou místo, kde se lidé nebojí vám říct, co se jim nelíbí, co se jim líbí, že se vy líbíte..... Venku, když vám někdo řekne „jsi hezký, jsi hezká“ tak se to bere v podstatě jako pokus dostat vás do postele. Když mi v Lažánkách ženy řeknou „jsi hezký, máš příjemný dotyk, líbí se mi tvůj hlas“ .....když vám muž řekne před skupinou mužů: „jsi mi takovým vzorem Muže“, když vám po kytarové noci lidi poděkujou a řeknou „díky, maitrejo, bylo to skvělý“ .....získáte pocit vlastní ceny. Lidé vás mají rádi. A najednou začínáte mít rádi sami sebe, vážíte si sami sebe. Najednou se necítíte jako levné zboží ze sekáče.

Ano. Moje sebedůvěra je silná. Když mě odmítne žena, když se mi něco nepovede, když si někdo ze mně udělá srandu.... nedotýká se mně to, nereaguju jako býk na červenou hadru.

Ale mám rezervy. Mám oblasti, kde se necítím jistě. V tuto chvíli vím o dvou.

První je svoboda. Mám obrovský problém, pokud se někdo dotkne mé svobody. Nebo pokud mám POCIT, že se dotkne mé svobody. Igorek to moc dobře ví a tak mně k ničemu nenutí. Žádný „na ten program musíš jít“. Ambu se pokusila použít svou autoritu a donutit mně ultimátem, abych šel na program, na který jsem nechtěl. Teď nemluvím o „Maminko“, tam na to šla správně. Řekla: „Když nepůjdeš na tento program, nemůžeš dál pokračovat se skupinou“. Takže jsem na program nešel a odjel dva dny před koncem kurzu. Ultimáta prostě nepřijímám a zpravidla reaguju obráceně, než by člověk, který ultimátum dal, očekával. O tom by vám mohly povyprávět má matka i bývalá žena. Mimochodem – asi si všichni dokážete představit, jak je můj postoj ke svobodě ničivý pro vztah. Vztah je, pokud pominu emoční stavy, o kompromisech. Vztah je o vzdání se části své svobody, přizpůsobení se jeden druhému. Myslím, že nejsem zralý pro vztah, dokud si toto nevyřeším. Dokud nebudu cítit takovou míru vnitřní svobody, že mi „omezení“ vnější svobody neublíží. Pak bych třeba mohl být „Tulákem po hvězdách“, jak o tom píše Jack London.

Druhá oblast, kde si nejsem jistý, jsou tyto články. Vím, že to, co píšu, se některých z vás může dotknout, teď to myslím v tom dobrém slova smyslu. Že vás to může postrčit, donutit zamyslet. To by bylo v pořádku. Problém je v tom, co jsem popsal výše. V tom „mooooc chytrej“. Nebo „zase se snaží být za každou cenu středem pozornosti“. Mám hrůzu z toho, že mi někdo něco takovýho napíše. Že se bude opakovat to, co v minulosti. Vím, že nechci poučovat. Píšu prostě úvahu, svůj názor. A taky, když si nechávám články recenzovat, tak se ptám, jestli to nezní, jako že se snažím poučovat.

Proč tedy potom píšu? Zaprvé proto, abych se naučil s tímhle pocitem pracovat. Abych se ho zbavil. Ale hlavním důvodem je kniha. Kniha, kterou chci napsat. Kniha, která se bude jmenovat „K pramenům Gangy“. Ano, to je jeden z mých menších krátkodobých cílů. A cesta k němu vede přes přípravu pomocí těchto článků. Přes zpětnou vazbu od vás. Přes informace „tady to máš blbě stylisticky“. „Tady to píšeš tak složitě, že se to nedá pochopit“. To, jestli se mnou souhlasíte, nebo ne, není až tak důležité, jedná se jen o názory mé a vaše. A tak chci poděkovat všem, kteří se mi k článkům vyjadřují, ať už na diskuzním foru (tam to jsou hlavně vyjádření k myšlenkám), tak i soukromě do mailu ( a tady to „schytávám“ za používání „mně a mě“ apod). A taky chci poděkovat Igorkovi a Monice za to, že díky nim mohu k pramenům Gangy jet.

Váš maitreja