Často se zabývám otázkou, proč mi dělá dobře vše, co je spojeno s uměním. Proč se k němu nestále obracím, ať aktivně nebo pasivně…? Obracím se k němu například když je mi smutno…, když se cítím sama…Potom mi připadá, že vůbec sama nejsem. I když fyzicky tvořím sama nebo se jen s dílem setkávám. Umění propojuje celý svět, lidi různých národností, vyznání…Všude je zastoupeno umění, lidé skládají hudbu, zpívají, malují, hrají divadlo, vyřezávají… Používají jen třeba jiný jazyk...Zůstává však vnitřní spojení se sebou… Také vnímám jinou část ... a to, že když například zpíváme, tak se ve zpěvu spojujeme s mnoha dalšími tisíci lidmi, kteří si v tu chvíli také zpívají. To vše vytváří energii, vibraci, která je velice jemná a léčivá ... miluji umění...
Najednou jsem s něčím hluboce spojená, někde uvnitř sebe sama.
Díky umění cítím jiný rozměr našeho života, světa…Něco hlubokého, vše prostupujícího, propojujícího…
Nastává hluboké spojení se sebou...s existencí (bohem.)...je to něco jako spojení s domovem...
Je v něm zastoupen člověk a jeho vnitřní svět, jeho emoce, duše, prožívání… a to nás oslovuje….zasahuje vevnitř…sbližuje…posiluje…posunuje…
...miluji se spojovat s hloubkou…
...miluji stále hledat a objevovat…
...miluji milovat...
Stále něco ztrácející a nalézající Elisa