Milí přátelé,
z vnitřního přetlaku cítím opět potřebu napsat něco na témě mně tak blízké - svoboda, láska, život. Možná to bude článek trochu pobuřující, který sem tak úplně nezapadá, možná vás nechá zcela bez zájmu chladnými a možná už máte všechno tak dokonale vyřešené, že ho přijmete ze skutečného božského nadhledu. Pokud tomu tak opravdu, skláním se před vámi s velkým obdivem a úctou.


Dal jsem si téma k zamyšlení, jestli jsme opravdu svobodní, jestli v této společnosti skutečně můžeme dělat to, co chceme, co cítíme, že bytostně dělat musíme a potřebujeme. Jestli můžeme veřejně sdělit své názory, své postoje, své cíle, svou víru, ať už v cokoliv.

Žijeme v západní civilizaci, která se pyšnní svými dokonalými technickými vědeckými výdobytky, svou životní úrovní, svým skvělým zdravotnictvím, školstvím, žijeme bez válek a tedy údajně v míru. Máme nějakou ústavu, máme základní listinu práv a svobod, máme spoustu zákonů a rádoby moudrých politiků, kteří nám říkají, co a jak bude pro nás nejlepší.

A teď by mohl následovat odstavec nebo celá stránka o tom, jak jsou politici vlastně neschopní, jak za nás nic nezařídí, jak nefungují soudy, jak špatně funguje školství, jak nás ožebračují podvodní podnikatelé ...Můžeme kritizovat stát a "ty nahoře" do aleluja. Stejně tak může následovat odstavec, jak skvělé máme hokejisty, fotbalisty a jim podobné. To nám jde také dobře (nejlépe pod vlivem deseti dvanáctek Gambrinusu a s bandou dalších fanoušků). Tento obdiv obvykle trvá do prvního prohraného zápasu. V lepším případě se skláníme obdivem nad vědci, skutečně úspěšnými podnikateli, kteří něčeho dosáhli relativně čistým způsobem, nad různými umělci, hvězdami, či hvězdičkami. Žijeme v přesvědčení, že oni jsou tak skvělí, že my nikdy tak skvělí být nemůžeme, že mají nějaký mimořádný dar, mimořádný talent a my jsme jen "ti obyčejní". Na druhé straně spektra stojí "ti zlí", ti vrahové, ti násilníci, ti bezdomovci, kteří nás obtěžují už jen vlastní přítomností. A takoví my přece také nejsme. S těmi se přece vůbec nemůžeme porovnávat. Kdepak. Já že bych byl schopen někoho zabít? Že by se mi mohlo stát, že bych skončil na ulici jako feťák? No, to ani náhodou, já jsem přece úctyhodný občan střední společenské vrstvy. Těmito a podobnými vyjádřeními, která nám obvykle zcela nevědomě proběhnou hlavou, se řídíme, tomu věříme, takto na druhé pohlížíme. Nejsme ani dost dobří ani tak moc špatní, jsme prostě nějaký průměr, šeď a takoví by všichni přece měli být ... Nebo je to snad jinak? Dovolíme snad druhým být tím, čím jsou a čím být chtějí? Nemám na mysli, že bychom si měli nechat ubližovat od vrahů a zlodějů, ale možná se můžeme občas zamyslet, jestli náhodou nejsou produktem naší společnosti, jestli jsem já, jako jedinec svým odsuzováním, svou kritikou, svými pomluvami, svým negativismem nepřispěl k tomu, že zlo v této podobě bují. Jestli náhodou já, jako jedinec, nemám také částečnou zodpovědnost za to, jaký je okolní svět, jací jsou okolní lidé, jaké neurózy si nosí v hlavách, jak se stydí ukázat, co opravdu cítí, aby si náhodou někdo něco nepomyslel, jak se bojí, jaký mají vztek.

Tímto dlouhým úvodem se vlastně dostávám konečně k tomu, o čem chci psát. Jsme skutečně svobodní? Máme právo projevit své vlastnosti, své názory, své nálady, svá přání, své touhy, aniž bychom byli někým odsuzování, někým zavrhováni, někým hloupě a naivně obdivováni? Máme právo žít svůj život podle sebe nebo se musíme chovat jako stádo a přidat se k tomu, co zrovna frčí, co je "in"?

Oficiálně svobodní jsme. Ale co když se mi vůbec nelíbí základní myšlenka západní mateialistické společnosti:
"ekonomický růst = naše nejvyšší a jediné blaho". Co když nemám chuť poslouchat přiblblé reklamy, které mi říkají, že když použiji tento deodorant, budu neodolatelně mužný, že když do sebe budu cpát tyto tabletky, tak zhubnu apod? Co když nemám chuť podporovat teorii, že když budu mít čtyři auta a tři baráky s bazénem, byt vybavený nejmodernější technologií, když využiji všechny nabízené služby a když konečně vyhraju těch sto milionů ve sportce, tak potom, potom už konečně budu tvale šťastný? Co když nemám chuť podporovat konkurenční boj, který není nic jiného, než mlácení se po hlavě klackem zabaleným do hezkých obchodních strategií a touhou být za každouf cenu lepší, než ten druhý? Co když chci s lidmi spolupracovat a ne si konkurovat? Co když nechci být lepší, než ten druhý, ale sám být dnes lepší, než jsem byl včera, bez ohledu na to, jak si vede můj "konkurent"? Co když chci přispět k důstojnému životu pro všechny bytosti světa (nejen lidi, ale i zvířata, rostliny, tzv. neživou přírodu) a nejen pro sebe, svou rodinu, či v lepším případě pro pár stovek milionů občanů EU? A hlavně, co když je mojí nejvyšší touhou vložit své úsilí do nalezení sebe samého, do skutečného objevení svého "JÁ", pravdy a lásky ve svém srdci, která není závislá na nikom zvenku, a která je tím nejlepším lékařem? Pořád ještě mám svobodu? Je mi toto v naší konzumní společnosti umožněno nebo budu nazván nevyléčeným pubertálním snílkem, idealistou bez reálných základů? Není snad tohle to, co všichni opravdu chceme? Nepachtíme se snad za materiálními statky jen proto, abychom pak mohli na dovolené v Chorvatsku v klidu vydechnout a říci si "uff, konečně mám klid". Ano klid, mír, lásku, radost, skutečné štěstí, svobodu, život v přítomném okamžiku. Hodnoty, které obvykle považujeme buď za jakousi samozřejmou součást života, a které se tak nějak samy od seber asi někde vezmou a pak říkáme, že máme štěstí, máme dobrý osud ... a nebo se nevezmou a pak nadáváme na vše kolem, protože nám toto štěstí někdo z okolí, osud ... nedopřává. Pokud si uvědomím, že skutečné štěstí je uvnitř a čeká tam, až ho objevím, že není potřeba nikam jezdit, nikam chodit a vpodstatě ani nic dělat, jen se zastavit a ponořit se do sebe, do svého srdce, tak se najednou musím začít smát i brečet zároveň. Jak jsme pošetilí. Kam se to pachtíme, kam se to ženeme. Honíme se jako zajíc kilometry a kilometry za mrkví, kterou máme dávno uvázanou kolem krku. Když dospějeme do tohoto bodu, tak si můžeme řict - no jasně, vždyť je to přece všechno strašně jednoduché. Duchovní knihy a semináře východu či západu jsou těchto teorií plné. Na druhou stranu, žijeme tam, kde žijeme. Je tu reálný fyzický svět a reální lidé. A pokud nechci utéct do pralesa, či kláštera, nechci naivně běhat s transparentem za lepší zítřek okolo Temelína nebo úřadu vlády a přitom alibisticky čekat na sociální dávky od státu, tak vyvstává otázka: Jak mohu současně žít ve svém vnitřním světě, který je plný emocí, myšlenek, ale také ve svém srdci, které je zdrojem pravdy, lásky a radosti a zároveň žít podle údajně svobodných a demokratických principů tohoto konzumního světa, který ode mne pro pouhé relativně důstojné přežití vyžaduje stále víc a víc peněz, času, lží a přetvářky? Jak mohu podnikat nebo pracovat s tím, že budu druhým lidem např. jako obchodní zástupce vykládat, jak je tento či onen výrobek pro ně nezbytný a jak je udělá šťastnými, když sám dobře vím, že to tak není a navíc jeho výrobou je zničeno další nerostné bohatství, padl další strom, byl vytěžen další litr nenahraditelné ropy ...? Jak žít svůj vnitřní život a přitom nezkončit jako bezdomovec pod mostem nebo pouhý filozof teoretik? Je to otázka zásadní a pro mě bytostně důležitá a zatím na ní neznám jasnou definovatelnou odpověď, která mi ve chvíli vnitřního zmatku a rozporu je něco platná. Zatím jsem se nenanučil svůj vnitřní svět a vnější svět plný krásných vůní přirody, chutí báječných jídel, svůdných žen a spousty jiných skvělých požitků, ale bohužel také lží a falešných iluzí, které tak rádi považujeme za pravdu, důkladně propojit. V tomto mi současná společnost nenabízí žádnou pomoc, žádné řešení. Až ve svém srdci najdu trvalou odpověď na tuto otázku, budu moci říci - ano jsem svobodný, mohu svobodně žít, překonal jsem základní rozpor života mezi hmotou a duchem, mezi hlavou a srdcem, mezi smrtí a nesmrtelností, mezi tím, co je pomíjivé a tím, co je věčné. Jediné, co si můžu od členů této společnosti přát je, aby se touto myšlenkou také zabývali, aby hledali skutečné světlo života a neničili v hledajících naději na jeho nalezení. Opravdu si to můžu jen přát. Společnost není ideální a nikdy nebude a já vím, že nemůžu očekávat pochopení, nemůžu očekávat změnu jakýchkoliv postojů od druhých, pokud je nejprve nezměním sám. V tomto postoji je má jediná svoboda.
Absolutní svoboda a s ní nerozlučně spojená absolutní zodpovědnost za vlastní život.

Láďa UO