Čtu řádky, touhy, stesky, strachy. Já sám tu úpím a pláču, jak nedostává se mi lásky a něhy. Slyším slova lidí, co mi říkají: "Ty, ty sám v sobě najdi svou cestu a sílu". A najednou mě napadá: A kde jsou mé děti? Mé děti, které nade vše miluji, rostou mi před očima a s důvěrou ke mě hledí. To tu pro ně není místo? Copak vážně můžu být šťastný a nemít je po svém boku? Poraďte mi, vy, co jste už své životy změnili. Stálo to za to? Majkl