a píši slova, která za pár chvílí budete číst.....

Od konce transformačky se toho tolik dělo, tak intenzivní prožívání...Vznikla z toho i básnička o Životě miláčkovi... A teď... SVOBODA! Naprosto jiný pocit, nemám chuť používat velké fráze, velké myšlenky, velké verše..Nechce se mi dělat nic jako dosud... Ani.... nevím jestli tohle píšu opravdu pro vás nebo spíš pro sebe, pro chvíle, kde ta síla, kterou teď cítím, bude zase slabší a já budu vědět, že tenhle text visí na Sugamě a že se ho přeci nevzdám...
Mnozí ani nevíte, kdo to píše, neznáte mou tvář... To jsem před tím řešila, když jsem psala první článek, přála jsem si, aby všichni věděli, že ten „úžasný text“ jsem napsala já... Teď je mi to jedno, chci jen zveřejnit, co cítím, chci to poslat dál. Jsem sama sebou, jsem to já – semetrika, něžná princezna, krásná žena, věčně nespokojená sama se sebou, toužící po obdivu, milující a neschopná milovat, opuštěná a obdivovaná davem... Jsem tím vším a nestydím se za to.. Mnohé chci změnit a snad i změním... Jsem tak naivní a realistická najednou!
Vždy jsem se cítila jiná než zbytek společnosti, občas jsem se tím chlubila a chtěla uznání okolí, jindy jsem chtěla zapadnout, být jak zbytek stáda... Hodně jsem si prožila, proboha, je mi jen dvacet a mám toho za sebou víc než kde jaká žena po šedesátce. Tak mě obdivujte! Ne, neobdivujte mě, zapomeňte na to, berte mě takovou jaká jsem, berte mě, milujte mě, i když já se nemiluji....
Tohle vše ve mě bylo a určitě někde pořád je, ale konečně si to přiznávám, opravdově! Několik hodin jsem dnes strávila bloumáním po městě, po místech, která pro mě kdy byla důležitá, dělala věci, které už nedělám. Ano, mí milí kamarádi (dokonce jsem jedla hranolky u McDonaldu a teď jsem dopila kávu s cukrem a spoustou našlehaného mléka, já vzorná slečna makrobiotička :o) A je mi to ukradený, co si o tom kdo řekne.. Jezdila jsem metrem a nevěděla proč a kam, psal jsem mému příteli, člověku, který mě roky miloval a ničil, stál mi oporou a schazoval mě a ponižoval víc než kdokoliv. Silácky jsem se s ním před týdnem rozešla, přesvědčená, že už mu nikdy nic nenapíšu... A teď jsem bloumala po našich místech a psala jednu SMSku za druhou, zoufalá a prosící o lásku, SMSky plné pravd i lží a setkávala se s hnusnými odpověďmi....Přesně tak jsem to určitě chtěla, zase sama sebe týrat...
Pak jsem psala člověku, kterého skoro neznám, ano jeden Lažánecký miláček... Chlap o kterém právě sním, bez racionality, která by mi řekla jen to, ať na to ani nemyslím, vždyť bych mohla být jeho dcera....Jenže mně je to fuk! On neodpovídá a mě to netrápí a když napíše budu nadšená.
Sedím v kavárně, je něco málo před půlnocí, hraje rádio, jednu pecku za druhou, jsem jak postavička z holywoodského filmu a ta role mě naplňuje. Červené sedačky retro styl... A já se setkávám sama se sebou, jsem na vrcholu svých sil, užívám si to po tom, co jsem ještě před pár hodinami byla naprostá troska, jenž chtěla nic necítit. Teď tu sedím na té červené sedačce a píšu text, který mě nabíjí, který dává smysl jen mně, ale každý se v něm může najít. Vsadím se, že až si ho za rok přečtu budu se smát...
Včera jsem byla sama v kině. SAMA! Poprvé v životě sama... na Bestiáři a ta hrdinka jsem byla i já. Kdo se cítíte sám, koukněte se na ten film. Možná vám hodně dá a možná se řeknete jaká je to debilita, stejně jako tenhle článek, může být vším i ničím zároveň. Pro mě je teď ale vším.
Všechno na sebe tak neskutečně navazuje, dává smysl, celá má cesta posledního roku byla o mé samotě a dnes mě ta samota hodila na dno, o kterém jsem si já, vyrovnaná reiki žena, myslela, že už ho nepoznám, že už ho mám za sebou. A pak se odrazila jak hopík do ohromné výšky, nejvýš, co jsem kdy byla... Kdo ví, kde budu zítra, ale jedno vám chci říct. Kdo mě znáte, nebo chcete znát, prosím, piště mi! Buďte se mnou, protože já po vás toužím a potřebuju vás. Už nechci být sama, už si nechci hrát na silnou ani slabou, chci být nic víc a nic míň než JÁ opravdová JÁ. Jenže mé Já neexistuje bez VY a to je to, co vám chci říct – potřebuju VÁS. Nejen v Lažánkách, ale v životě, potřebuji přátele, lidi se kterými budu trávit čas, ne jim jin psát milé a smutně SMSky. Buďte se mnou a já budu s Vámi a pro Vás.
Jak se znám, kdybych to zítra přepisovala do PC, spoustu bych změnila a pak už by to nebylo ono. A tak díky za mě Honzíku, který to právě přepisuješ, (to je jak z Lynchova filmu...hustý pozn. Přepisovače ;o)) protože jsem tě o to požádala (požádám) s dvěma chaoticky počmáranými papíry v ruce. Děkuju, že jste si dočetli tenhle můj duševní výplach až do konce a vězte – nejsem blázen, jsem člověk, co našel sílu napsat, co v něm je.

P.S. Strašně mě štve má máma a její chlapi, jak všichni lžou, štvu sama sebe, že to furt řeším. Jako čtrnáctiletá jsem kradla oblečení a jednou mě i chytili. Každého druhého chlapa sleduju jako potenciálního partnera a pak tvrdím, že to tak není. A pane Uzle, neumím se vlastnoručně uspokojit... To jsou věci, za které se stydím, teda vlastně teď zrovna ne, teď vám je přiznávám bez uzardění a doufám ve vaše přijetí :o) No dobrá, trochu blázen asi jsem, ale baví mě to! Jsem to já, opravdové já, Já toužící po opravdových VÁS! Díky!

S láskou vaše Ivetka ďáblík a andílek v jednom :o)