Moji, miláčkové... Ráda bych se s Vámi podělila o své pocity, vyjádřila Vám tím mou důvěru a... Mám Vás tolik ráda...
V poslední době v sobě cítím velké změny, jako jistě většina z vás, kdož jste se vydali na cestu... Jedna z Martínkových technik na posledním víkendu transformačky mě hodně zasáhla. Setkala jsem se se smrtí... Smrtí tak opravdovou-děsivou a mírnou zároveň... Vyvolalo to velkou bouři pocitů-bolest, osamění, nesnesitelný klid, naprosté prázdno, strach... Tyhle pocity se teď postupně zmírňují, transformují do úplně jiných podob a zapadají do sebe jako skládanka... Vše cítím tak nějak bytostněji, na jedné straně velký zmatek, na straně druhé vyrovnanost... Jsem šťastná a smutná zároveň... A přitom cítím naprostý klid. Myslím, že se opravdově setkávám s tím, čemu říkáme život...
Vzpomněla jsem si, že jednou, když jsem zrovna prožívala po dlouhém smutku nějakou eufórku štěstí, napadla mě věta: „Život je můj miláček.“ Podělila jsem se o ní s několika dalšími miláčky a zapomněla na ni... Ta věta se ale po nějaké době najednou zase vrátila do mých myšlenek a začal se prohlubovat její význam... Až ve mně samovolně vznikala následující slova:
„ŽIVOT JE MŮJ MILÁČEK“
Život je můj miláček,
jednou mě zlobí, jindy je nejlepší ze všech...
Život je můj miláček,
miláček, se kterým jsem často měla chuť navždy skoncovat
a pak přišlo pochopení, že právě on je ten jediný a pravý...
Život je můj miláček,
čím víc mu dávám, tím štědřejší je on ke mně...
Život je můj miláček,
miláček šeptající: „NASLOUCHEJ MI“... a když naslouchám,
dělá vše tak, jak si v hloubi duše přeji...
Život je můj miláček,
dává mi volnost a touží po mém štěstí...
Život je můj miláček,
miláček, který nežárlí, protože čím víc lásky rozdávám kolem,
tím laskavější ke mně je...
Život je můj miláček,
miláček, kterého chci milovat až do konce života.
...Honzík mi tenkrát na mé sdělení o miláčkovi mimo jiné odpověděl i to, že přeje krásné líbánky... To bych teď já ráda popřála vám...Ať vaše líbánky se životem nikdy nekončí...
S láskou Vaše Ivetka
