Nevím, jak je to dlouho, kdy jsem tady na diskusi zplodil jednu úžasnou myšlenku - totiž že nežárlím, že je mi líto těch, kteří žárlí a ještě více těch, kteří musí žářlivost svého partnera snášet... Všechno je jinak....

Tento víkend jsem se rozhodl navštívit své přátele a Kamilku na tantrické škole. Těšil jsem se jak malý dítě na vánoce......
Jak jsem se ale blížil k Lažánkám, tak se ve mně objevil strach. Jak mně přijmou? Co když uvítání nebude takové, jak si představuju? Tak to se mnou hýbalo, že jsem chtěl na konci Maršova zastavit a počkat, až mně to přejde. Proč se to děje?

Teď to se mnou taky hýbe. Mám vůbec psát? Jak to přijmou? Sedím, tlak na prsou, klepou se mi ruce na klávesnici, prsty míří mimo....není to znamení, že bych to neměl psát? Proč se to děje?

Sedím v čajovně a čekám, až Kamilka sejde z noční techniky dolů. Proboha, proč nejde? Jiní už sešli.... to mně nechce vidět? S kým tam je? Ne, to je blbost, prostě cítí, že tam má ještě být, je to v pořádku, dělal bych to stejně...... proč se ale cítím tak špatně? Logika proti emocím...... Proč se to děje?

Sedíme a bavíme se. "Co ti je?". "Nevím. Je mi nějak smutno"......co to jen je? Jak mám ten pocit odít do slov? Sedím a mlčím. Pět, možná deset minut.... "Už vím, co mi je. Mám strach, že tě ztratím".
Je mi lépe, ulevilo se mi, jak jsem to vyřkl. Jenomže Proč se to děje?

Zmíní se o tom, jak byla ta technika krásná. Je to tu zas. Tlak na prsou, strašný, strašný zle. Okamžitě zaháním obrazy, jak se chlípní cizí muži dotýkají Jejího těla, to přece není problém, s myslí pracovat umím..... ale proč nemizí ten pocit? Já ho NECHCI!!!! Proč se to děje?

Uzavíráme dohodu. "Prosím, neříkej mi nic o technikách, o tom, s kým jsi je dělala, o tom, jak jsi to vnímala....". Nedokážu se s milovanou bytostí bavit o tom, co prožívá, o tom, jak je šťastná.....
Proboha proč?

Od začátku léta jsem prožil mnoho emocí. Některé znám. Ty zvládám. Ale taky takové, které jsem nikdy nezažil. Agrese, nenávist, touha odstranit toho, kdo mi způsoboval utrpení, prožil jsem si, když se člověk kvůli emocím rozklepe tak, že mu padá jídlo z vidličky a teď - ŽÁRLIVOST.

Ano, prožívám emoce. Na jednu stranu se vrhnu Pepovi kuchařovi radostí do náruče, když mi místo kusu stanové kůže k obědu přinese opečenou klobásu. Při tanci mi je jedno, co mi tělo dělá, prostě něco dělá, nehlídám ho. Prožiju si milování tak, jako nikdy předtím. Dokážu se stát zvířetem, dokážu být jemný.....
mohu být MUŽ, SAMEC, VLÁDCE, a stejně tak ŽENA, JEMNÁ, VNÍMAVÁ, CITLIVÁ .....

ale ta druhá strana.......

Bylo období, kdy ve mně emoce nevznikaly. Přišlo něco zvenčí, něco tam vevnitř, na hladině rovnováhy začalo vznikat..... podíval jsem se na to a ona vlnka se zase zklidnila, rozplynula do hladiny a
zárodek emoce byl pryč. Ano, vipassana. Celodenní klid. Třeba 3 hodiny meditace na kopci.... jen málokdy se stalo, že by mi nějaká vlnka utekla a že by přerostla v silnou emoci.

Otevřel jsem se. Nevím, co prožíváte vy ostatní, ale myslím, že to je podobné. Přijde něco zvenčí a v nás to vyvolá odezvu. Přijde něco zevnitř a vyvolá to v nás odezvu. Použiju biblický příměr - jsme jak suché stéblo hnané větrem.....

Přitom jediný stav, po kterém nyní toužím, je KLID. Naprostý klid.

Dříve bych jel do centra naprosto v klidu. Neměl bych problém psát. Byl bych v klidu, že se moje přítelkyně o čtvrt hodiny "opozdila". Neměl bych strach, že JI ztratím. Chtěl bych slyšet o technikách.
Neklepaly by se mi ruce. Vše by to skrze mně proudilo, aniž by to zanechalo emociální otisk.

Proto tady napíšu větu, která bude v Lažáneckém prostředí znít kacířsky, větu, která nejspíš vyvolá spoustu odmítavých reakcí mezi Vámi: BYLO MI LÉPE, KDYŽ JSEM NEMĚL EMOCE.

Váš, nyní nervozní a nerozhodný, zda to má odeslat..... maitreja