Rozloučení s rodinou, s kořeny rodu. Vědomí veliké, že za svobodu bojovat budu. Sbohem má rodino, sbohem mé město, i kdybych zemřít měl, ve vás budu i přesto. Ve vašich srdcích, v každé kostce chodníku, žít budu věčně, jak tráva kolem patníku.


Při vstupu na pole, u prvních kroků vědom si jsem, že zalívat tě, pole, krví nepřátel budu. Meč můj v pochvě už už se tetelí, čeká jen až ruka má ho oživí. Kroky se zrychlují, jak vítr letím, okamžik zbývá a zametu nepřátelské smetí. Jak rybka z vody meč z pochvy vyskočil, do prvního hrdla se rázně zabořil. Hlavy padají, krev všude stříká, pole je rudé, nikdo z boje neutíká. Hyjeny běhají postraním houštím, já meč svůj do dalšího břicha pouštím. Slunko je tiché při všem tom hluku, podám mu teď svoji ruku. Vem si mě k sobě, do svého ticha. Už ze mě krev stříká, mé myšlenky se pomalu vlečou, vypráví o rodu a o mém městě, teď umírám v krvavém světě.
Orel na obloze vidí tu zkázu, starosti jsou už k ničemu, za hlavu je hážu...
Má milá mě objímá, líbá mi tváře, pomalu zhasíná život můj, má vnitřní záře. Ještě mě pohlaď svou hebkou dlaní, doufám, že smrt má tě moc neporaní. Naposled vydechlo mé slabé tělo, ještě ti chtělo říct, jak rádo tvář tvou mělo. Z pohledu ptačího vidím, jak tělo mé pokládáš. Duše má je volná, ty tělo mé oplakáváš.
Pláčeš mi nad hrudí, nad rozpáraným břichem, teď už jen nepřítel tluče se smíchem.
Bezvládně sedíš nad mrtvolou z davu, pláčeš, křičíš, chytáš se za hlavu.
Myješ mě vodou, náhle rány se celí, světlo mé plane, nejsem už němý. Líbej mě po tváři, líbej mé čelo. Raduj se, raduj se, drahá, že existenci oživit se mě chtělo.

Píseň Nilu