Ten pocit kdy se před tebou otevře nekonečný prostor a ty víš že to vše mělo smysl....




Sedím v Dobré čajovně a přemýšlím jaké to vlastně bylo.
První týden Ištadéva na sto způsobů. Jak moc jsem si přál dostat se do chrámu.
Čekání na něco zlomového.
Ištadéva v přírodě? Ne ani to ne.
Pomalu končil první týden a nic se neděje.
Nálady se mění jak o závod. Trochu mi chybí extrémnost z loňského roku.
Co mi chybí? Brečet od rána do večera? Prožívat opět tu nenávist a bezmoc?
Už není potřeba.
Týden končí s neskutečným pocitem pohody míšeným s pocity samoty.
Tečkou za ním je první noc probdělá až do svítání a poznání či spíš kopanec že je čas nabírat sílu muže a že pláčem už není co odplavovat.
A nyní se skutečně vše láme a taky nabývá na dynamice.
Hra na rodinu. Naše rodina je ta nejlepší na světě. Rodiče se hádají. Je mi hrozně, kde to jsem?
Otec se hroutí a s ním celá rodina. Musím řídit rodinu místo něj. Není čas být slabý.
Pořádám rodinný výlet s tragikomickým blouděním nočním lesem.
Nakonec vyvrcholení v podobě onoho slavného sportovního dopoledne během klání rodin.
Mandala místo dynamička jako ideální předehra.
Jak důležitá je vnitřní síla. O moc důležitější než ta vnější.
Ve chvíli kdy jsem se do té vnitřní síli ponořil jsem věděl že nemohu prohrát.
A i kdybych prohrál tak i ta prohra bude moje vítězství.
Den a vlastě i moje mysteria končí ohromnou večerní hravou odměnou vítězi. Proč to všichni berou tak vážně?
Ranní sdílení: Co je nejdůležitější v životě? Radost, hravost, přijetí.

Loňská mysteria byla o závislosti a letošní o hledání mužské síly uvnitř.
Odjíždím předčastně ale s pocitem ohromné síly. S pocitem že teď je ten pravý čas.
Že na mě někdo doma čeká a že mě teď potřebuje.
Někdo komu jsem teď schopen a chci být oporou.

Bratříčku, milovaná sestřičko i všichni ostatní: Děkuji Vám!