Umíme báječně MYSLET, ale mnohdy nejsme schopni PROŽÍVAT.

Jóga postojů není žádná oficiální škola nebo část jógy. Je to prostá jóga, kterou máme všichni každý den na dosah. Jejím cílem není naučit nás nějaké nové techniky. Jejím cílem je přinést jógu (tedy vědomé obratné konání, jak říká jedna z jejích definic) do každodenního života, do našich aktivit, myšlenek, nebo spíše do způsobů, kterým myslíme, do našeho jednání. Tedy změnit naše postoje.

Zdá se to být tak prosté a samozřejmé. Všichni bychom přeci chtěli vždy konat správně, obratně a efektivně. A přeci to není to snadné. Možná je to prosté a v podstatě přirozené, ale rozhodně to není snadné. To proto, že musíme překonat své zvyky, svou každodenní rutinu, tlak výchovy, společenské morálky a jejích pravidel.

Jóga (ani jiné duchovní cesty) tu totiž není proto, aby nás naučila dělat stále víc stále lépe a lépe. Naopak, ona se nám snaží život zjednodušit (jeden můj přítel na otázku, proč vlastně jezdí na různá terapeutická setkání, odpovídá téměř jasnozřivě, byť pro většinu lidí překvapivě, „abych si zjednodušil život“). Je třeba uvědomovat si, že náš čas není nekonečný, že je třeba vědět, co skutečně stojí za to, abychom tomu svůj čas věnovali svůj čas, a pak podle toho jednat. A pokud svůj čas už něčemu věnujeme, pak do toho běžme na 100 %, věnujme nejen čas, ale především svoji plnou pozornost!

Člověk dneška je velmi výkonný. Dokáže za den udělat spoustu věcí, ale často je dělá bezmyšlenkovitě, bez pozornosti a bez toho, že by zapojil do své činnosti kromě hlavy i srdce. A tak snídá a neuvědomuje si, co vlastně jí, protože už v mysli projednává své pracovní problémy. Až se dostane do práce, a měl by tedy celou svou pozornost této práci věnovat, je v mysli už u polední přestávky a toho, co spolu se shltnutým obědem je třeba v této době ještě stihnout. Odpoledne v práci tráví v mysli už cestou z práce domů a tím, co vše je potřeba obstarat pro vlastní rodinu. Doma nad prací v kuchyni či v domácnosti pak přemýšlí, jak to bude krásné posadit se s knížkou do křesla po té, co vše bude hotovo. A až se tam opravdu posadí – pak většinou po několika stránkách (nebo i dříve) usíná. (Nemluvě o tom, že ve spánku mnohdy už řeší to, co na něj čeká další den.)

Kolotoč nebo začarovaný kruh. A přitom se zdá být tak prosté udělat ten jeden krok zpět svou pozorností. Být přítomen svou pozorností, když snídám, a užívat si to, cítit, co vlastně jím, vnímat atmosféru ranních chvil. Zvláště je-li to brzo. Indové mluví o tom, že čas přelomu mezi nocí a dnem (a v současném datu je to čas přijatelný i pro „neranní“ ptáče) je posvátným časem, kdy energie Univerza je jiná než tomu bude po celý den. Vzpomeňme si na ty chvíle, když se nám nějakou náhodou či omylem poštěstí být v tuto dobu v přírodě. Všechno je tiché, posvátné a naplněné jakoby daleko větší hloubkou.

Stejně tak, dokážeme-li pracovat a být při tom, bude naše práce mnohem kvalitnější než je tomu u toho běžného posunu naší pozornosti o krok vpřed. Už zenoví učitelé říkali, „když jíš, tak jez, když pracuješ,tak pracuj, a když odpočíváš, tak opravdu odpočívej“. Zdá se, že se duchovní mistři různých tradic v tomto shodují.

Proč tedy mluvím o józe postojů? Ne proto, že by to bylo něco, co nám může pouze jóga zprostředkovat. Ale proto, že právě jóga nás učí být pozornými, být bdělými v každém momentu naší praxe, uvědomovat si, co se právě v těle a mysli děje, tedy prožívat. Tím mění celý náš postoj k sobě samému i náš pohled na svět. Umíme báječně MYSLET, ale mnohdy nejsme schopni PROŽÍVAT. Dokonce před těmi prožitky raději utíkáme do pouhých myšlenek o nich.

Jóga je ve své původní podobě filozofie. Jenomže naše představa filozofie je spíše myšlení. Staří Řekové a Descartes později dokonal tento omyl západní civilizace, když řekl své „Myslím, tedy jsem“. Východní filozofie není myšlenkovou ekvilibristikou a planým filozofováním, ona je vždy konkrétním způsobem žití, nahlížení na sebe sama a svět a jeho prožívání. Kdybych chtěla parafrázovat výše uvedený citát, pak jóga říká „Prožívám, tedy jsem“.

Často vidím v hodinách jógy, nebo spíš po nich, situace, kdy adept krásně prožívá celou lekci ja v okamžiku, kdy tato skončí, sklouzne ve svém životě zpátky do onoho posunu pozornosti, který je v podstatě nepozorností, ne-vědomím. Postoj pozorného prožívání tedy realizuje jen v průběhu lekce, při cvičení. To si je vědom svého těla, dechu, prožitků, které z jeho praktikování vyplývají. Je tedy svou pozorností v přítomnosti a proto v těchto chvílích skutečně JE. Neboť jen přítomné okamžiku jsme. ( Jen si vzpomeňme na biblické JSEM, KTERÝŽ JSEM.)

V okamžiku, kdy hodina jógy skončí, skončí tak pro něj celá jóga. Skončí jeho prožívání, jeho postoj pozorného konatele či svědka. Jeho pozornost se bleskurychle přemístí z přítomnosti do budoucnosti. Po většinu času totiž žijeme právě v budoucnosti, ve svých plánech a záměrech. (Občas žijeme i v minulosti, ve svých vzpomínkách na zlaté časy a ve svých marných výčitkách, co jsme tenkrát měli udělat nebo naopak udělat neměli.)

Proto mluvím o józe postojů. Protože právě nás postoj k sobě samému a k věcem je důležitý. A tento postoj si můžeme uvědomovat jen tehdy, když jsme vědomí, když vše, co konáme, také prožíváme. Nejde totiž jen o to, co děláme, ale především o to, jak to děláme a jak to prožíváme. Být plnou pozorností přítomen u svého konání je jedním ze základních požadavků jógy. JE TŘEBA TO ALE REALIZOVAT STÁLE, NEJEN V DOBĚ TZV. CVIČENÍ. Jóga nekončí s posledním pozdravem v hodině jógy. Chceme-li skutečně žít, prožívat, pak je třeba být si vědom svého těla, svého dechu, svých pocitů a i svých myšlenek i mimo této vymezený čas. Teprve tehdy můžeme alespoň aspirovat na to, že jednou budeme skutečně znát sebe sama. Měníme tak svůj postoj k sobě samému, ale i k těm okolo nás. Známe-li sebe, své možnosti, slabiny, radosti, umíme se podívat srdečněji i na slabiny, radosti a možnosti druhých. Nemusíme s nimi souhlasit, ale můžeme je respektovat nebo přijmout. Tím budeme mnohem více ŽÍT a CÍTIT než jen DĚLAT a MYSLET.

Ta slova jsou jasným vyjádřením. Ukažme si to na příkladu jógy. Většinou slýcháme vyjádření „já dělám jógu“. To byl měl být první krok, který v sobě nese ještě jakousi výraznou oddělenost individua, které je ve svých očích důležitým konatelem a tedy něco ze své vůle dělá. V další fázi, kam třeba někteří nedojdou, protože zjistí nebo si myslí, že jóga není pro ně zrovna to pravé, bychom měli říkat „já žiju jógu“. To je onen přesah jógy jako obratného a vědomého konání do celého dne, do našeho veškerého konání a myšlení. A konečně jen málo jich dospěje k tomu, aby řeklo „já jsem jógou“. Málo jich je, a pokud jsou, většinou o tom nemají potřebu nahlas mluvit.

„Já jsem jógou“ není výkřik pýchy, ale vyjádření, že celé moje bytí (tedy konání, mluvení, myšlení, cítění a prožívání) je naplněno vědomí jednoty a spojením s božskou rovinou bytí. Slovo JÓGA v překladu znamená právě spojení, splynutí. Často hovoříme o tom, že by nám jóga měla zprostředkovat spojení těla, mysli a duše, neboť teprve v jejich harmonickém spolupůsobení jsme skutečně zdravou osobností (v tom nejširším slova smyslu). Přesto je možné a je třeba toto spojení chápat i jako spojení s životem, s božskou povahou veškerého života. To není možné bez změny našich postojů.

Savitri