"A teď si představ, že jsi úplně svobodný, můžeš si vybrat jakou existenci chceš, nemáš naprosto žádné podmínky, chtěl bys žít ve světě, kde Tělo je božské a Tělo je Bůh?" "Ano chtěl, moc po tom toužím." "Tak vidíš."

Po setkání tantrické školy 16. - 20.11., snad i díky zahájené detoxikaci, vstoupil jsem do těžšího období. Jak v zaměstnání tak v osobním životě. Dolehla na mne veliká únava a napsat cokoli bylo pro mne téměř nadlidským úkolem. Inspirován však Igorkovou žádostí, abychom byli při svých sdíleních a psaní, tak osobní, jak jen to dokážeme a pokud možno se vyhnuli zevšeobecňujícím tvrzením a mluvili konkrétně o sobě a svém prožívání, rád bych se s vámi podělil o dva momenty a o dialog s mým vnitřním hlasem, který je doprovázel.

16.11.2005 - příjezd na tantrickou školu
To, že jsou tu všichni nazí, není pro mě nic znepokojivého, teplo je tu taky, všichni tančí. "Tělo je božské, tělo je bůh," je naše mantra. "Ale proboha, co to je tam uprostřed místnosti! Tam na tom stole!" Ten stůl vypadá velmi stroze a kovově, leží tam nahá postava. Přes všechna má předsevzetí se mě zmocňuje odpor: "Brrr, to je jak nějaká černá mše!" (Rozhodně to ve mně nevyvolává výbuchy radosti.) "A ty jsi někdy byl na nějaké černé mši?" ptá se mě můj vnitřní hlas. "No, nebyl," musím uznat. "Pravda, jednou nebo dvakrát jsem v životě zažil něco divočejšího, ale to spíš patří do mého Zlatého fondu vzpomínek, to bylo krásné, velkolepé, vůbec to nebylo hrozné, ba naopak, čas se najednou zastavil a na chvilku bylo vidět - TO, to ohromné a velkolepé, co nás vždy přiměje, abychom se dál v životě o něco snažili, protože máme naději, že znovu přijde TO." "No vidíš," nemilosrdně to dál rozpitvává vnitřní hlas. "A teď si představ, že jsi úplně svobodný, můžeš si vybrat jakou existenci chceš, nemáš naprosto žádné podmínky, chtěl bys žít ve světě, kde Tělo je božské a Tělo je Bůh?" "Ano chtěl, moc po tom toužím." "Tak vidíš." "Ale kde se ve mně berou ty vzpomínky/obavy z černých mší a satanských obřadů?"
"…Zapamatujte si, vaše pocity nemají NIC společného se skutečnou situací, kterou prožíváte nyní…", řekl nám jedou Igorek...

Týden před Vánoci - O přechodu
Už v létě při rozchodu s mou přítelkyní mi bylo jasné, že to přijde. I když tehdy jsem to byl já, kdo rozchod prosadil a uskutečnil, těšíce se na dny klidné samoty a soustředění. Samozřejmě, už tehdy jsem věděl, že přijde doba, kdy budu zoufale toužit po ženě a hledat. A už je to tady. Už zas padám únavou, a ty sny… Kolikrát už ale v minulosti jsem byl v tomhle stavu. Kolikrát už jsem věřil tomu, že mít možnost intimity, hned by bylo všechno jiné. Pak jsem ji měl, a upřímně, bylo "všechno jiné"? Bylo i ne. Rozhodně ale ne na dlouho. Co se vlastně vždycky stalo? Nejprve se dostavil takový zvláštní stav, kdy se jakoby zastavil čas, okolní realita ustoupila do pozadí a do mého vědomí přišlo něco blahodárného, léčivého a překrásného. To byl však jen prchavý okamžik, jako mezi výdechem a nádechem. Ano, toho jsem si již mnohokrát všiml, že pocit štěstí a z něj plynoucího tělesného blaha a povznesení nezávisí ani tak na kvantitě příznivých okolností, které mě potkaly, ale spíš na tom, jak rychle se změna udála. Když se po těžké nevolnosti náhle uleví, člověk má pocit, že život je báječný a že "tak skvěle mi ještě nikdy nebylo." Když se pracně vylízávám z vleklé nemoci, bývá někdy pocit uzdravení jen sotva znatelný. Že by toto byl kousek pravdy? Ten okamžik Přechodu, kdy na chvilinku, programy v mysli ztratí kontrolu, protože mysl je, chvilkově, uvedena ve zmatek nenadálou změnou. A co ty přechody mezi aktivními a pasivními fázemi meditací? Zvláštní pocit klidu, který se někdy dostaví, těsně před usnutím. Ještě nespím, ale už nebdím a celé mé já obestírá dřímota "sladší než med". Osho, stejně jako C. G. Jung, vyjádřili myšlenku, že "smrt je vyvrcholením života". Slyšel jsem od mystiků, že prý mezi životem a smrtí existuje okamžik, kdy duše může náhle prohlédnout, dříve než upadne do "posmrtných snů". Okamžik, kdy struktura starého života již neexistuje a nový svět ještě neovládl mysl umírajícího a touto mezerou může náhle proniknout Světlo. A nejsou ty všechny malé přechody, které prožívám denně, také takové malé mezery - příležitosti uvidět Světlo?

Mojo Yl