Vážení milí čtenáři, přátelé, kamarádi, nejprve mi prosím odpusťte, že opět obtěžuji na těchto stránkách se svými kecy, které možná nikoho nezajímají, ale pro mě je strašně důležité je někomu sdělit, protože jinak bych asi umřel nebo minimálně onemocněl. Asi napíšu to, co už jsem tisíckrát někomu sdělil, ale nemůžu jinak Vím, že mi chybí pokora, trpělivost, klid, že bych mohl počkat, až na tom budu zase líp a nikoho s tím neotravovat, ale už jsem se rozhodl to napsat, tak tady to je. Děkuji za pochopení.

Píšu o svých pocitech moc rád a zároveň velmi těžko - jednak proto, že se pořád opakuji a jednak proto, že mi nabíhá pocit vlastní neschopnosti a potupy, když mám něco podobného sdělovat a to hlavně ženám (to není nic proti něžným stvořením, to je prostě mužská ješitnost, že si my muži myslíme, že si musíme vždy umět poradit). No u mě ta ješitnost asi není až tak hrozná, protože kdyby to tak bylo, tak bych asi na ty své deprese vážně umřel . Mluvení a psaní o svých pocitech je pro mě hrozně důležité a jsem ochotný překousnout i tu potupu, že si žena řekne - "Co s takovým chlapem, když neví, co chce, když neví, co sám se sebou". A tak zásadní otázka pro mě je - myslíte si to vy ženy opravdu? Kde je ta hranice, kdy muž musí být tím tvrdým sebejistým chlapem a kdy může být dítětem choulícím se k ženě-matce? I tohle je moje téma (a myslím, že nejen moje) z tantrické školy. Tak když přeskočím na tu tantru, tak musím říct, že to byla opět síla. Pár dnů před odjezdem na mě padla depka z toho, že jsem si vyrazil zub. Řeklo by se taková blbost, ale mě to tak rozhodilo, že jsem se z toho nějak nebyl schopný dostat. Pak začaly naskakovat další a další myšlenky a blbé pocity, takže jsem si nedokázal tu tantru vůbec užít. A u mě to funguje tak, že, když jsem v depresi a vidím kolem sebe šťastné lidi, tak se deprese ještě víc prohloubí, protože si s nimi v tu chvíli nemám co říct. To je pro mě takové ústřední téma, které se prolíná celým životem - necítím sounáležitost s lidmi, resp. se skupinou lidí. Poznal jsem osobně tisíce lidí vzdáleně, stovky lidí blíž a určitě desítky lidí velmi velmi důvěrně, řekněme intimně (nemyslím sexuálně). Prošel jsem celým průřezem společnosti od velkých byznysmanů, umělců, kancelářských papíráků, zemitých dělníků až po ubohé bezdomovce. Poznal jsem diskotékové nagelované nafoukance, jemné folkové dušičky, rockové drsňáky i smradlavé pankáče. Poznal jsem sportovce, modeláře, ekologické aktivisty, turisty, fotografy, knihomoly, úžasné duchovní učitele a jejich žáky, zoufalé pomatené pravověrce i totální materialisty. Poznal jsem, jak je svět barevný, jak jsou lidé různí. Ve všech těchto skupinách jsem se kratší nebo delší dobu pohyboval. Ve všech těchto skupinách jsem se hledal, snažil jsem se přizpůsobit nebo naopak se od nich distancovat a zásadně odlišit. Ale nikdy jsem se s žádnou skupinou necítil být natolik bytostně spojený, abych se mohl zařadit po jejich boku a být tím, čím jsou oni. Dalo mi to obrovský rozhled. Dokážu se bavit o čemkoliv, ale obvykle se necítím být s tím člověkem nebo spíš s tou skupinou na jedné vlně. Mám z toho na jednu stranu provinilý pocit, že ořád ochutnávám z různých směrů, dokud je to pohodlné a není potřeba pro to něco obětovat, a když se oběti vyžadují, tak mě to přestane bavit a jdu jinam. Ale možná je to i jinak. Nemyslím, že bych zůstával na povrchu, ale prostě mi má přítomnost v té skupině nedává bytostně to, co očekávám. Pořád mám pocit, že když nebudu dělat všechno, tak mi něco uteče, něco mi bude chybět. A přitom cítím, že kdybych se dokázal věnovat jedné věci naplno, tak bych byl dnes mnohem dál. Ale jaké věci? Čemu se věnovat, co dělat? Jakou práci si vybrat? Jaký koníček? Jakou partnerku (nechci být troufalý - ne že by jich na druhou stranu zase o mě stálo tak moc)? Nevím. Jediné co vím, je to, že hledám společný základ, společnou šachovnici, na které se všechny ty figurky pohybují a až ji najdu, tak pak můžu být střelcem, koněm nebo pěšákem. Pak nebude důležitá hodnost ani pozice, ale vědomí, že jsem součástí té šachové partie. Cítím, že to spojení vede přes můj vnitřní svět, přes přijetí mne sebe samého, takového jaký jsem. Přestat se stydět za to, že nejsem to a nejsem tamto, ale poděkovat Existenci, Bohu, Vesmíru, Přírodě, Životu, sám sobě za to, že jsem právě tím, čím jsem (i když momentálně ani nevím, čím jsem). Nevím kam přesně jít, protože ani nevím, kde se právě nacházím. K čemu je mi mapa, když nevím, kde stojím. Tenhle stav si uvědomuji už strašně strašně moc dlouho - myslím že nejmíň od puberty. A zase mi naskakuje pocit viny "Jak to, že jsi s tím ještě něco neudělal? Na co čekáš, proč se pořád flákáš? Tak začni se konečně učit tu angličtinu a vydrž u toho, změň práci, odstěhuj se do jiného města, založ rodinu. Udělej cokoliv, ale už se proboha pro něco rozhodni". A čím víc si připouštím tyhle výčitky, tím víc se mě zmocňuje zoufalství a přepadává mě deprese. Potom buď začnu šíleně rychle něco dělat a často udělám úplnou blbost, jen abych se nějak rozhodl nebo obvykle neudělám vůbec nic, ležím na gauči a přemýšlím, co bych vlastně měl udělat. Obě cesty vedou do pekel. Obě jsou záležitostí hlavy. Když se mi v požehnané chvíli podaří dostat se z hlavy do srdce a do těla a chvíli tam spočinout (pokud mi to hlava dovolí a přestane tvrdit, že tam stejně žádná odpověď není, že je to jen takové pobláznění, pomatení, že tím ztratím sám nad sebou kontrolu a udělám nějakou hloupost), tak mi odpovědi naskakují samy. Zatím ne takové, jak bych si přál - na ty zásadní otázky materiálního světa - práce, vztahy, koníčky, ale spíš takové drobnosti nebo odpovědi na duchovní záležitosti. Na ty velké věci, velká rozhodnutí svého srdce stále čekám. Když jsem naplno v srdci, tak cítím, že bych snad mohl dělat psychologa, terapeuta bůhví komu a když zase spadnu do hlavy, tak mám pocit, že bych zaměstnal celé psychiatrické oddělení. Ksakru proč ta nestabilita? Jeden nejmenovaný výborný človíček na tantrické škole (Ondra) mi řekl - "Tak přijmi svou depresi, pomiluj se se svou depresí". A tak si teď sám pro sebe musím dodat - no není to úžasné? Jak morbidní a krásné zároveň. Přijmi to, pomiluj se s tím, ať je to cokoliv. Ať je to Bůh nebo Ďábel. Jakým právem rozlišuješ věci na dobré a špatné? Jakým právem přijímáš to a odmítáš tamto? Vždyť jsou to jen dvě strany jedné mince. Jednou dole jednou nahoře. Přijmi to, přijmi to, přijmi to. Buď vůle Tvá. Děj se co děj, přijmi to. Přijmi své božské tělo, přijmi svou božskou mysl, přijmi božského sebe samého.
Děkuji Ondro, děkuji Moničko, děkuji Igorku, děkuji vám všichni tantrici a tantričky. Děkuji za vaši trpělivost se mnou.
Láďa UO