Tiskla jsem tělo svého umírajícího miláčka, snažila jsem se ho udržet při životě. Cítila jsem, jak jeho tělo těžkne... Prosím, prosím žij, ještě alespoň malou chviličku!!!


Mahabharáta byla a je pro mě zatím tou nejsilnější technikou. Zatím jsem jí prošla dvakrát a v obou případech na mě hluboce zapůsobila.
Díky ní si uvědomuji, kolik lásky se mi v životě dostalo a co vše mohu také ztratit.
Proto jsem bojovala v její druhé části jakou zoufalá lvice - chránila jsem svůj domov, děti, rodiče. Necítila jsem rány, nevnímala jsem únavu. Věděla jsem, že nejsmím v boji polevit - byla by to smrt nejen má, ale všech, které nade vše miluji.
Najednou si blížila "smrt". Byla jsem daleko od domova, z ran utržených v boji pomalu a neúprosně odcházel život... Domů se už nedostanu, vím, že tady umřu... Jsou mé děti ještě naživu, není má smrt zbytečná? Který voják umírající v poli dostal odpověď? Plakala jsem nad tím, že nemohu své děti ještě naposledy objemout... Najednou můj pláč ustal - je to důležité? Pokud jsou naživu, je to dobře, pokud zemřely, sejdeme se "Tam".
Co je, když život dohasíná? Každé nadechnutí je modlitba - dech je čím dál slabší, vytrácí se, mizí... Oči otevřené dokořán hledí k obloze... umírám, jsem klidná a smířená. Ještě jeden lehounký dech... a...
Druhá část, párová, mně pomohla vyrovnat se se smrtí mých drahých. Tiskla jsem tělo svého umírajícího miláčka, snažila jsem se ho udržet při životě. Cítila jsem, jak jeho tělo těžkne... Prosím, prosím žij, ještě alespoň malou chviličku!!!
Mrtvé tělo leží přede mnou - stále nejsem schopna pochopit, že život je už z něj pryč. Vdechuji svůj dech do srdce, do krku - tělo je nehybné. Loučím se, je ticho, držím stráž u svého mrtvého miláčka. Už nepláču. Jsem jen prázdnota.
A pak přišel zázrak! Kéž by to tak bylo i v životě, kéž bych měla tu moc přivést zpět své drahé, kteří mě opustili...
Alespoň takto se s nimi mohu rozloučit. Jsem za to vděčná. Děkuji.
Katka Sedmikráska