Pokora je vědomí, že jsme všichni články jediného řetězce, že jsme na sobě závislí a spjati jedni s druhými.

O pokoře

Série úrazů, které se mi přihodily v posledním roce (začalo to komplikovanou zlomeninou nohy, za půl roku nato vykloubené rameno, na podzim zlomené zápěstí a před dvěma měsíci zablokování kolena s následnou operaci menisku) mne přinutila zamyslet se nad tím, proč mám permanentní problém najít rovnováhu mezi projevy sebevědomého člověka, který rozhoduje sám o svém životě a vědomím, že když mnohé, co se kolem mne děje nebudu na své cestě za poznáním přijímat s pokorou, zadělávám si na velký průšvih.

Hodně se o nutnosti přijímat dary života s pokorou hovoří, ale již méně se zamýšlíme nad tím, co to vlastně znamená být pokorný. V našem podvědomí je hluboce zakořeněno pojetí křesťanské pokory vyplývající z podle mne mylného výkladu slova Ježíšova „Chce-li někdo s vás býti prvním, buď ze všech posledním a staň se služebníkem všech“.( "O pokoře" - Mar. 9, 32-49). Mí rodiče, když mluvili o pokoře spojovali ji s ponížením, s bezvýhradným ustupováním okolním tlakům, s potlačením vlastní osobnosti a tak jsem byl naprogramován, že pokora je něco, co člověka zbavuje svobody žít podle svých představ.

Takže úrazy a přátelské popichování některých blízkých (Díky Zdenko! Díky Renátko! Díky Zuzko!) mi umožnilo objevit a pochopit i druhou část Ježíšova poučení učedníkům, kteří se přeli, kdo z nich je větší : Neobrátíte-li se a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. A kdo příjme jedno takové dítě ve jménu mém, mne přijímá“ (Mat 18,1-35)

Ano, děti jsou nám návodem na to jak žít v pokoře a při tom neztratit nic ze své jedinečnosti. Děti, dokud nejsou ovlivněné mylnými interpretacemi vlastních zkušeností dospělých, tak nikoho neposuzují, respektují se navzájem, berou za přirozené vše, co se kolem nich děje, nebojují s tím.

Přehodnotil jsem tedy své dosavadní pojetí pojmu „pokora“ takto:

Pokora se rodí z uvědomění si všech aspektů vlastní osobnosti a přijetí všeho, co existence přináší. Pokora také vyplývá z poznání, jak je pošetilé srovnávat sebe a své činy s někým jiným. Pokora je i přijmout jedinečnost každého člověka, respektovat ji. Pokora je stav, kdy neposuzujeme a nehodnotíme druhé s pozice našeho vlastního individualismu. Být pokorný znamená pozorně naslouchat a být připraven odpovídat. Pokora je vědomí, že jsme všichni články jediného řetězce, že jsme na sobě závislí a spjati jedni s druhými.

Pro můj další život je důležité vzít to na vědomí a nebojovat s faktem, že sebevědomí a pokora mohou být vzájemně propojené a že se mohou stát harmonickou součástí mého bytí. Jsem teprve na začátku cesty za pokorou. Když ale člověk zná cíl, najde i cestu jak jej dosáhnout. Stačí být vědomý, mít dostatek vůle nastoupenou cestu neopustit. Rád bych svého cíle dosáhl. Děkuji každému, kdo mne na této cestě podpoří.

HonzaR