Každý z nás má v sobě hladinu.

Hladinu L Á S K Y. Je tam někde ukrytá – na rozhraní tvrdé, pevné skály našich smutků, bolestí, strachů, spoutaností. Je na rozhraní balvanu, který si vlečeme na bedrech svého života a na rozhraní klidné, konejšivé, bezpečné a radostné hladiny jezera – hladiny LÁSKY.

Bouře, která se přehnala krajinou je již v nenávratnu. Těžký, nedýchatelný poklop dusna, který všechny tížil po celý den, se rozplynul. Vzduch se vyčistil, projasnil a přinesl nový, čerstvý pocit. Mezi trhajícími se mraky vysvitlo, ještě s posledními paprsky loučícího se dne slunce, aby se zanedlouho mohlo uložit do lůna noci. Objevil se tu nový návštěvník – VÍTR. Chvíli rychlý,silný a chvíli zase trochu nerozhodný a vyčkávající. Vítr, který za podvečerního soumraku láká k toulkám noční krajinou, je zároveň příslibem dobrodružství a spojencem s dosud nepoznanými dálkami.

Mezi starobylými zdmi se rozléhá radostná hudba. Lidé se baví, popíjejí lahodné, voňavé pivo, které má tu kouzelnou moc, utišit neklid a rozzářit oči. Od praskajícího ohně se nese vůně opékajícího se masa. Prostor je naplněn hudbou.

ONA tančí. Tančí šťastná a radostná. její nohy se lehce dotýkají starodávné dlažby pivovarského dvora.

ON ji pozoruje. Rozradostňuje ho její dětská hravost a spontánnost a zároveň přitahuje její dospělá krása a tajemnost. Najednou ucítí blízko sebe její vůni a o jeho tvář se otře hedvábí jejích vlasů. Lehce se k němu přitiskne a zašeptá do ucha: “Chci se s Tebou teď moc milovat má lásko!“ Odpoví jí: "Moc rád bych si chtěl s Tebou zaplavat v jezeře.“

Den víc a víc ztrácí svojí sílu a vítr se stává ještě vzrušivějším. Auto zvolna míří k jezeru, Soumrak objímá celou krajinu. Les je prostoupen spoustou vůní – od vzrušivé, zemité, přes vůni čerstvých, umytých listů až po panenskou vůni rozvíjejících se květů. Vede ji za ruku, mokrou trávou dolů k vodě. Hledá místo, kudy by se dalo sejít. Všude jsou strmé a prudké srázy a skály. ONA má trochu strach z té výšky. Nakonec nalézají krásné místo, kde se velký kámen setkává s vodní hladinou. Chvíli sedí a pozorují ten klid. Hladina je nehybná, jen dvě loďky rybářů se pomalým, neslyšným tempem převozníka Cháróna ubírají ke břehům. V dálce, na druhé straně zátoky probleskují veselé ohníčky a po hladině se nese zpěv a zvuky kytar a bendža.

Pomalu si svlékají šaty. ON vstupuje do vody první. Voda v této chvíli vypadá jako černá tma. Ani není poznat, že je to voda. V prvním momentu ho sevře svým chladem, aby ho v zápětí mohla obejmou svým potemnělým sametem. Voda ho hladí, kolébá a jemně dráždí. Pozoruje z hladiny krásu jejího nahého těla, které v nastálém šeru vystupuje z pozadí skály. „Co když mě kousne sumec?“, říká trochu nerozhodná s obavami. „A nebude mi tam zima?“ Po chvíli vstupuje za ním. Plavou spolu vstříc zešedlému obzoru, jakoby to ani nebyla voda, ale jen prostor, ve kterém se dá vznášet a létat. ON pojednou ucítí, jak ho ovíjejí její paže a nohy. ONA se k němu přitiskne a začnou se pomalu milovat. Občas se potopí a občas vynoří, až je z toho velká legrace. Vystupují z vody na skálu. Nočními skalami a vodní hladinou se rozléhá křik jejich milostné extáze.

Je TICHO. Sedí spolu na skále, v místě, kde se pevný tvrdý kámen setkává s klidnou, hladivou vodou. ON i ONA v sobě najednou cítí hluboký klid. Nemluví. Jen sedí a hledí na tu hladinu, skálu, lesy a oblohu. S postupujícím soumrakem začíná vše pozvolna splývat v jeden celek, vítr se utišuje a nakonec i do prostoru samého vstupuje klid. Nechce se jim vůbec odcházet, chce se jim jen sedět a BÝT.

Stojí na pevné, tvrdé, nehybné skále a hned vedle tebe na vzdálenost jednoho kroku, je něco, co se zdá být studené, možná i trochu nevlídné, tajemné, neznámé, neprozkoumané. Dotkneš se toho prstem, nohou, ucítíš to, ochutnáš to a zase se vrátíš na skálu. Máš trochu strach, ale zároveň tě to přitahuje. Ve chvíli, kdy vstupuješ do hladiny, zažíváš znovu a znovu ten zvláštní pocit. Jakoby tě obestoupilo něco jemného, něžného, co tě hladí, objímá, konejší, dává pocit svobody, lehkosti a bezpečí. V té chvíli plaveš a víš, že chceš plavat dál a dál, že si chceš hrát, potápět se, vynořovat se, radovat se ze svobodného pohybu, z volnosti svého nahého těla, které nesvazují šaty. Nic tě nezastaví a nezabrání, abys stále plaval. Pozoruješ hladinu, někdy seshora, někdy zespodu a někdy přímo ji. Je to velmi zvláštní věc. Je tak tenká a slabá, že je v podstatě nepostižitelná, neviditelná. Co to je? Stále a stále tě to bude přitahovat, pořád tě to bude fascinovat, pořád se k ní budeš vracet a nořit se do jejich něžných zákoutí.

Každý z nás má v sobě hladinu.

Hladinu L Á S K Y. Je tam někde ukrytá – na rozhraní tvrdé, pevné skály našich smutků, bolestí, strachů, spoutaností. Je na rozhraní balvanu, který si vlečeme na bedrech svého života a na rozhraní klidné, konejšivé, bezpečné a radostné hladiny jezera – hladiny LÁSKY.

Lásky, která je tam někde ukrytá, ukrytá hluboko v nás, spí, hluboce spí a my ji máme probudit. Objevme tu hladinu, ponořme se do ní. Ve chvíli, kdy to uděláme, už se nebude chtít nikdy vrátit zpět k balvanům. Balvan, skála, kterou jsme si nesli na svých zádech se v té chvíli stane něčím pevným pod našima nohama, na čem budeme stát. A hladina LÁSKY bude nekonečně hravou výzvou a touhou našeho života.

P.S.

Druhý den jsem se na to místo vypravil. Uprostřed skály, kousek od hladiny jezera leželo na šňůrce její SRDCE, které tak dlouho postrádala. Vzal jsem je k sobě. Až se s ní setkám, tak jí je pověsím na krk a políbím ji ….

Luděk