Všechno co dělá život krásným, všechno co dělá život bohatým, je tantra. Je to určitý způsob vnímání života.

Martin: Co je v tvém vnímání tantra? Jak ty vnímáš tantru?
Shunyam: Je to podobná otázka tomu, co to je život. Protože tantra je přijetím života, tantra je pozornost životu. Jsem-li pozorný k životu, tak mám tantrický pohled na svět. Všechno co dělá život krásným, všechno co dělá život bohatým, je tantra. Je to určitý způsob vnímání života.
Všechno tantrické je zároveň všechno ženské nebo má ženský náboj.
Proč je to takhle propojeno – ženský náboj, ženství, pozornost životu? Je to proto, že pozornost životu vychází prapůvodně z vědomí pozornosti na to, jak život vzniká. A všichni víme, že život vzniká z ženy, že žena je nositelkou života. To, že vnímáme, že v ženě je dítě a že se narodí a že tím život začne, tak můžeme říct, že žena je se životem spojena, že žena je na začátku života. Je jasné, že žena muže potřebuje pro probuzení života, ale tou hlavní nositelkou je žena. Ženské vnímání světa, ženské principy tohoto světa jsou zároveň tantrickými principy.
Třeba umění je tantrický princip, krása je tantrický princip, bohatost barev je tantrický princip. Všechno živoucí – rostliny, květy, barvy, všechno co žije, je tantra. Všechno co kvete, je tantra. Všechno co roste, všechno co je pestré. Zároveň náš způsob prožívání toho co je pestré, náš způsob prožívání toho co je krásné, je tantra. Tantra začíná pozorností k životu, a to má konečný důsledek. Pokud si uvědomím, že jsem člověk, dám pozornost tomu, že jsem člověk, tak touto pozorností otevírám pro sebe úplně jiný svět, otevírám jinový svět, otevírám prožitkový svět. Podívám se na sebe pozorností k sobě a svému životu jinak.
Opakem tantry je uvědomování si své smrtelnosti. I tantra může být vymezena smrtelností, je dobré vědět, že jsme smrtelní, abychom mohli žít naplno, ale to základní principiální vnímání smrtelnosti nebo člověka, který je smrtelný nebo člověka, který umírá, je opačné od tantry. Dokonce bych řekl, že všechna náboženství, která jsou mužská, patriarchální, řekněme mužsky dominantní, a to nemám na mysli ani tolik muže jako takové, ale ten princip, tak jsou netantrická a dávají pozornost smrti. Dávají pozornost utrpení, třeba i válce, svaté válce.
Jsou zaniklá náboženství, zaniklé epochy, například to, co bylo kolem Středozemí kdysi dávno, všechny ty kulty Bohyně Matky, všechny kulty, které dávaly na oltář nějaké ženské bohy – v dnešní době je takový třeba Mariánský kult, který je možná ještě pozůstatek takového tantrického principu. Tak všechna tato „ženská“ náboženství (neví se přesně, v jaké podobě existovaly, jsou to poznatky různých nalezišť) nám otevírají obraz. Také různá umělecká díla.
V ženském náboženství nebo v náboženství, kde byl kult ženy bohyně (například v řeckém ráji bohů byla spousta bohyň - třeba Artemis, nebo Eleusinská mystéria, kde vyznávaly různé ženské bohyně), tam byly principy jiné. Nebyl tam princip války, byl tam princip milování, princip krásy.
Když bychom měli rozlišit, co je ženské, co je mužské náboženství, tak vždycky najdeme, že to ženské je o životě, o kráse, o milování, alespoň v tom základním principu. Když je tam to mužské, tak je tam něco o smrti, utrpení, o válce, odlidštění života.