SEDÍM na skále 15 km od domu, pode mnou šumí řeka, nádherné místo, místo, které znám již hodně dlouho.
Je tam vzpomínka, dědeček na kole, já s ním na sedánku, řeka, zelená tráva a kráva se zvoncem. Rád se tam vracím, je tam klid. Sedím na kameni, pode mnou hloubka 70 m, sedím a hledím, sedím a hledám. Hledám klid. Sedím a čekám, kdy přijde klid. Nádherné místo a klid nepřichází. Myšlenky stále přelétají, mysl těká. Klid nepřichází. Jak to, že tu kurňa nejde, to přeci musí jít, vždyť to všude píšou, má se to dělat tak a tak a pak to normálka jde. NEJDE TO. Jsem tvrdý jako ta skála, nepustím k sobě nic, jsem neklidný.
HLEDÁM – sedím na skále, na samém okraji, 900 km od domu. Pode mnou je propast hluboká 700 m. Je zde nádherně, obrovské prostory, modré nebe, vítr, barevné skály – červené, modré, zelené – s neskutečnými tvary. Energie místa je tak silná, že se mi chce skočit a letět. DOLOMITY. Dostávám se skoro do extáze, zpívám mantry, mručím, dělám Reiki seanci, hraji v té výšce na tibetskou mísu – CHCI tady zažít proboha vše co znám z Lažánek, jsem zde třeba poprvé a naposledy, už nikdy to místo nenavštívím; tak to nechci sakra propásnout – ten okamžik, tu chvíli, ten zlomek té krásy. Proboha co když to odejde a už to nebude! Jsem naplněn tou nádherou, ale zároveň je ve mně uvnitř pořád ten neklid. Vlastní chtění mi brání prožívat a vnímat. Ještě chci stihnout to a to, být tam a tam. Scházím úzkým chodníčkem dolů a rozbíhám se obrovským prostorem pod štíty Tre Cime, napříč mimo vyznačené cesty ke dvěma jezírkům v dálce. Skáču z kamene na kámen a připadám si jako Glum. Voda v jezírku je průzračná a čistá jako diamant. Odhazuji oděv a jako vášnivá bytost se nořím do vody, chce se mi tam zůstat. Cítím svobodu, volnost, krásu, sílu a energii toho prostoru. Zároveň mám ve skrytu duše pořád strach, že mě někdo uvidí nebo mi vynadá – neklid je uvnitř ukrytý. Proč nemůžu meditovat?
JSEM uprostřed vřavy dětí. Jejich nespoutaná chaotická energie vybuchuje plnými gejzíry, je hlučná, nezvladatelná, ignorující mou přítomnost. Všude kolem mě je neklid. Cítím tu energii, protéká mnou, vstupuje do mě, začíná mě vzrušovat. Podávám jí ruku. Je to mladá dětská energie, NEBOJUJI s ní. Vstupuje do mě najednou KLID.
DLOUHO jsem hledal meditaci. V přírodě, v Lažánkách, v touhách dostat se na konkrétní místa na Zemi, kde jen tam lze najít to pravé místo a dá se tam zažít meditace, hledal jsem to v lidech a chtěl to po nich. Utíkal jsem před světem a životem.
V poslední době mě provází hodně práce a starost o hmotu. (Abych mohl jít v životě dál a přežít).
NACHÁZÍM meditaci v práci, v každém dni, každé cestě do práce, v každém pohledu z okna, v každém setkání s člověkem, v několikahodinovém sezení u počítače při překládání. Je to paradoxní, když si vzpomenu, co bylo na začátku – ideální svět meditačního centra nebo nějaké exotické mystické krajiny vysoko v horách. Najednou medituji i uprostřed vřavy – přijímám, přestávám bojovat. (Bojovat sám se sebou).
SKÁLA se začíná rozpouštět.
P.S.
STROM
– vycházíme s dětmi a Alicí z lesa a před námi se otvírá nádherná veliká zelená louka se dvěma stromy uprostřed. Na druhé straně louky jde muž, kolem něho děti. Muž jde, hraje na kytaru a zpívá. Jeho zpěv se rozléhá po kraji. Rozbíháme se všichni loukou ke stromu. I ti druzí míří ke stromu. Scházíme se uprostřed. Děti lezou na strom, děti sedí a na stromě a hledí dolů. Najednou mě popadne touha vylézt na strom taky. Už jsem nahoře a mávám na děti na druhém stromě. Muž dole začíná hrát a zpívat. Zpívá písničku o stromě plném lidí a dětí. Vidím dole Alici a chce se mi moc tancovat. Skáču dolů a tancujeme spolu pod stromem uprostřed louky. Přichází další muži s dětmi a přidávají se zpěvem, kytarou, bubínkem.
Louka se stromem uprostřed lesů, louka plná zpěvu, tance a dětí na stromě, louka plná bytostí, které jdou každá svou cestou a náhodou se potkávají uprostřed. Lezu opět na strom i s mojí milou. A jsme na stromě, a hledíme, a fouká vítr a zespodu se nese zpěv. A jsme na stromě a jen JSME.
STROM začíná zapouštět KOŘENY.
