Předpokladem pro nalezení příčin, proč se zavíráme do svých hradeb, je  přijetí pravdivosti teze, že jenom sebevědomý člověk může žít svobodně a beze strachu.

Vlivem vzájemného působení  strachu  a nedostatku  sebevědomí je  pocit nedostatku svobody, čehož rodné sestry jsou deprese a iracionální  agresivita. Všimněte si, že hrané či předstírané sebevědomí u lidí ve vašem okolí se vždy projevuje zvýšenou agresivitou. Je však otázkou, zda strach je příčinou nebo následkem deprese vyvolané pocitem nedostatku sebedůvěry nebo je tomu naopak. Osobně jsem přesvědčen, že primární příčinou našich strachů je to, že si myslíme, že všemu, co se kolem nás děje, musíme rozumět. Moderní člověk je neustále přesvědčován o tom, že vše, čeho je svědkem, i když se jej to přímo netýká, musí řešit nebo se k tomu nějak vyjadřovat. Jevy, kterým nerozumíme, neumíme řešit, ale ani nenacházíme odvahu je nechat plynout mimo naše volní působení, nás zbavují sebedůvěry a tak v nás vyvolávají  podvědomě pocity ohrožení. V obraně zavíráme brány svých hradeb, a tak svobodu svým vlastním přičiněním ztrácíme... Člověk za hradbami se musí zcela přirozeně cítit nesvobodný a z pocitu nesvobody vyplývají frustrace a nespokojenost. Strach vyvolaný pocitem nesvobody je prvotní příčinnou souvislostí, která nám nedovolí přijmout či dát ani přátelství, nedovolí nám přijmout bezvýhradně lásku a zabrání, abychom sami bezvýhradně lásku dávali. Je to zkrátka začarovaný kruh.

Existuje řešení? Mám za to, že ano.

Láska ani přátelství není dobyvatel, a tak neumí vstoupit do zavřené brány našich srdcí. A co tedy s tím? Poučme se z chování středověkých lidí: ti měli bránu od svého hradu pořád otevřenou. Lidé do hradeb pouštěli všechny, kdo vstoupit chtěli a přijímali je jako své hosty, protože neměli v sobě zakódovaný program primární nedůvěry. Oni nepředpokládali, že každý, komu otevřenou bránou umožňují vstoupit do svých hradeb, zneužije pohostinnost a obyvatelům hradu ublíží. Středověký člověk žil ve společnosti, kde platila presumpce důvěry. Jinak by nemohl existovat obchod, jinak by nemohlo existovat zemědělství, nemohly by existovat ústní dohody a zvyková pravidla, podle kterých se společnost řídila. A dovolit si nejprve důvěřovat s vědomým rizikem, že může být zklamán, si může dovolit jenom člověk, kterého sebedůvěra vyplývá z uvědomění si své jedinečnosti. Z presumpce důvěry  pramenil i nepsaný zákon o nedotknutelnosti hosta a na tomto zákonu byl život ve středověku založený. Bránu hradeb zavírali jenom a pouze, když se cítili být ohroženi konkrétním nebezpečím. Odvozuji z toho, že chceme-li přijmout přátelství a lásku jako svého vítaného hosta, musíme se zbavit nedůvěry k jevům, které nás obklopují, i když jim ne zcela rozumíme. Když naše jednání je určováno strachem, že nám chce každý permanentně ubližovat, musíme mít i bránu svých hradeb permanentně uzavřenou a lásku ani přátelství nemůžeme v té ryzí podobě, která přináší pocit štěstí, ani poznat.

 Velkým a neustále se zvětšujícím problémem současné lidské civilizace je, že  přestala být společností individualit, které si sebevědomě uvědomují svou jedinečnost, ale i mají odvahu nést bezvýhradnou odpovědnost za kvalitu svého života a stala se společností individualistů, paradoxně pociťujících svobodu jen když se stanou součástí nějaké „tlupy“. Proto se stalo moderní volání po „silných“ vůdcích a když se vůdci najdou, jsou až slepě následováni těmi, kdo si na svém individualismu a proklamované svobodě tak hlasitě zakládají.

Když nastolíme ve svém vědomí presumpci důvěry k jevům i lidem, kteří se v průběhu našeho života průběžně vyskytují, čili beze strachu přijmeme jako fakt existenční závislost mezi vědomím si své jedinečnosti a sebedůvěrou, přátelstvím a láskou, důvěrou a tvořivou činností, pak nepotřebujeme hledat ochranu ve „stádu“ a nemusíme hledat berličku v nějakém silném vůdci, Mistrovi, či jiném guruovi. Můžeme zažít pocit opravdové svobody života v lásce. Je jedno čemu dáme prioritu nebo co k čemu primárně přiřadíme, protože vše, od pocitu vlastní jedinečnosti, sebedůvěra, tvořivá práce, láska, přátelství, ale i zdraví, toto vše tvoří kruhovou vzájemnou podmínečnost opravdové svobody člověka. Jedno bez druhého nemůže existovat. Jakmile něco schází či existuje jenom v omezené podobě, zcela jasně se dá očekávat, že i ostatní atributy kruhu jsou omezené a pocit skutečného štěstí se neobjeví. 

Emerson řekl: "Bůh zcela jistě nechce, abychom byli bohatí a mocní, ale zcela jistě chce, abychom byli šťastní". Proč tedy vynakládáme tolik energie na to, abychom se stále víc a víc opevňovali ve svých hradbách majetku a moci, proč se motáme v kruhu nesplněných životních přání a cílů, místo toho, abychom vše směřovali k tomu, abychom byli šťastní?  Obávám se, že nám schází odvaha k přesměrování naší mysli z presumpce nedůvěry na presumpci důvěry. Přesměrování znamená také  transformaci síly našeho vědomí z nedůvěry v existenci přátelství v důvěru v přátelství, z nedůvěry v možnost prožitku bezpodmínečné lásky v důvěru, že láska je podmínkou života ve štěstí. Přechod z nedůvěry k důvěře, že správnost života podle zákonů, kterými se řídí bytí celého vesmíru, můžeme to třeba nazvat i zákonů božích nebo zákon o akci a reakci lásky, to je jedno, ale jedině harmonie se zákonitostmi šťastného bytí na této zemi nám umožní žít svobodně. Jsem přesvědčen, že změna našeho přístupu k sobě samým nám může přinést pocit naplněného a šťastného života. Vše ostatní jsou jenom kecy, které nás od podstaty lidského bytí pouze odvádějí.

Dovoluji si tvrdit, že sebevědomý člověk, který pomoci aplikace duchovních principů REIKI získal odvahu zcela vědomě žít v pokoře k jevům, kterým nerozumí bez projevů agresivity, je připraven žít ve šťastné harmonii s lidmi, přírodou i s celým vesmírem.. Jenom sebevědomý člověk může přijmout v pokoře i jev tak iracionální, jakým je láska, aniž by měl pocit, že tím, že miluje a lásku přijímá, ztrácí svou svobodu. 

HonzaR.