Máme různé představy, jak život naplňovat činorodou prací, máme různé představy nad materiální úrovní našeho života. Máme různé představy, jací mají být naši přátelé. Máme různé představy nad náplní našeho volného času. Jednu představu však máme všichni společnou: Prožít život v lásce a štěstí.

Proč se tedy bojíme přijmout okamžik štěstí, když je na dosah? Proč tedy přemýšlíme nad tím, co bude ráno, když máme možnost prožít noc plnou lásky? Proč si klademe podmínky, když máme možnost  dát lásku?

Pokusím se v několika navazujících článcích popsat, kde nalézám já příčiny těchto našich frustrací.  Pojďme se společně zamyslet nad důvody tohoto stavu, ale hlavně, jak z toho!  

Díl první.

Hradby

Je pozoruhodným jevem současnosti, že mnoho lidí, kteří chtějí žít nekomplikovaně, nekonfliktně, v nerušené tvořivosti i v láskyplném prostředí, má snahu vybudovat kolem sebe hradby. Svět lidí je plný agresivity a to, na rozdíl od světa zvířat, agresivity zcela iracionální. Lidé  pak mají pocit, že není možné jiné obrany proti negativním jevům, které nás obklopují, než vybudovat si kolem sebe pevné hradby a do nich nikoho a nic nevpustit. Je to špatné, to víme, ale jaká je tedy efektivní ochrana proti všudypřítomné agresivitě lidí i prostředí a kde ji hledat? Pokusím se ve svých dvou navazujících článcích o sdělení svých představ a naznačení možné cesty z bludného kruhu, do kterého se vytvořením hradeb okolo sebe a uvnitř sebe dostáváme.

Někde jsem četl, že v přírodě projevují iracionální agresivitu pouze lidé a Ploskolebec vodní. Ploskolebec bez zjevného ohrožení útočí a prý je to způsobeno tím, že špatně vidí. Nemůže z tohoto důvodu správně vyhodnotit jevy v prostředí, ve kterém se pohybuje, cítí se tak nejistý a každé vlnění kolem sebe považuje za ohrožení. Útočí pak preventivně. Beru důvod pro agresivitu Ploskolebce jako ilustrační a použil jsem jeho chování  jako  východisko této  úvahy: Člověk, který neumí správně vyhodnotit jevy, kterými  je mnohdy nepříjemně ovlivňován nebo  pouze předjímá, že by jej nějaký jev mohl jakkoliv nepříjemně ovlivnit v budoucnu, a to jenom proto, že mu nerozumí, je logicky  plný strachů. A  tak se chová stejně jako Ploskolebec - útočí preventivně. Z logiky věci pak vyplývá, že musí být i neustále preventivně v obraně. Dovozuji z toho, že strach z neznáma je původcem toho, že žijeme uzavřeni uvnitř našich „hradeb“ a bojujeme se vším, co může byť i jenom pootevřít vstupní bránu do našeho nitra.  

 Pro názornost si zkusme porovnat principy jednání, které nás nutí budovat kolem sebe hradby  v současnosti, s principy chování lidí, kteří se chránili budováním hradeb ve středověku. Důvodem stavby ochranných hradeb kolem sebe mají obě civilizace stejný: Ochrana před ohrožením své existence agresivitou jednotlivce, či prostředí. Z toho jako by vyplynul zdánlivě logický závěr, že život v ochranných hradbách, které si kolem sebe neustále vytváříme, je jev lidem zcela přirozený! 

 Myšlenka, že musíme žít uzavřeni sami v sobě, uzamčení za branami pevných hradeb, abychom se ochránili před nebezpečím civilizační agresivity, považuji za jeden z největších omylů současné civilizace, který nám principiálně ztěžuje poznat největší hodnotu lidského bytí - život v lásce. Je to dáno tím, že se nezamýšlíme nad faktem, že svobodní středověcí lidé žili uvnitř hradeb pouze krátkodobě, a to jen pod hrozbou vyvolanou konkrétním a akutním nebezpečím, kdežto my, lidé současnosti, žijeme za hradbami schováni pořád a co je skutečnou katastrofou, že tam žijeme zcela dobrovolně. Kde vidím zásadní rozdíl:  Středověké hrady měly v dobách míru brány otevřené dokořán a každý, kdo vešel, byl vítán a měl statut hosta. My brány svých hradeb ze strachu  vůbec neotevíráme, protože všechny lidi považujeme za Ploskolebce .

Středověcí lidé život mimo hradby vnímali jako přirozenost, mohli tak svobodně jednat podle svých skutečných potřeb a s pokorou žili v souladu s vesmírným, respektive božím řádem. Kdo o své svobodě nepochybuje je sebevědomý a považuje za projev své svobody i to, že beze strachu z následků nechává volný průběh i přirozeným lidským „pudům“ a emocím. Může tak bez předběžných omezení vyvolaných primárními strachy prožívat svoje lidská štěstíčka bez zábran.

Člověk, který je plný strachu z nebezpečí, jehož existenci pouze předpokládá, aniž by o akutním nebezpečí svého ohrožení věděl, svobodný není a ani nemůže být. Člověk, který se ve svých hradbách schovává preventivně, bránu svého nitra má neustále uzavřenou a to, i když přímo ohrožen není, zcela samozřejmě nemá odvahu svobodně projevit své emoce ani se přirozeně lidsky pudově chovat. Omezování svých přirozených potřeb pod vlivem strachu pak vyvolává stresy a deprese. Boj s větrnými mlýny   omezujících vlivů, které vidíme všude jinde než v sobě samých a neustálé hledání viníků, na které bychom  svedli to, že se nám nedaří své sny a touhy realizovat, nás zcela jistě vyčerpává.  

            Jsem přesvědčen, že nakažlivou „nemocí“ současného lidského společenství, a to "nemoci" ohrožující hlavně euroatlantickou civilizaci, jsou podvědomé strachy z něčeho, co ani neumíme definovat a pak jako příčiny svého nenaplněného života hledáme v neporozumění rodičů, ve špatné politice, v odpírání lásky, v nedostatku příležitostí projevit se bez zábran v sexu, ve zklamání z nepovedeného vztahu, v neúspěchu v práci či škole…atd. To jsou však následky, nikoliv příčina. Příčinou našich frustrací je strach.  Strach odevzdat se vesmírnému řádu, strach otevřít se, strach bez podmínek přijmout lásku, strach lásku bez podmínek dát. Vždyť máme strach i být šťastní.

HonzaR