Každý den vychází slunce. V poslední době je studené, někdy vykoukne jen ráno, naladí nás svým světlem, barvou a jasem, pak se ukryje za mraky a celý den se neukáže. Jindy nám dá o sobě vědět třeba až na sklonku dne. To vykoukne zpoza rychle se temnícího povlaku mraků a zaplaví celý kraj oranžovo-červeno-růžovou vlnou, která postupně přechází do fialové až karmínově šedé. Slunce je tu s námi každý den,

i když je někdy přes zimní temnotu nevidíme. Někdy však vstává velmi brzy, a to rozjasňuje den do zlatomodrých teplovětrných melodií. Takový den se pak stává neskonale dlouhým a dětsky nekonečným. Je to den se Sluncem – den s chladivou vodou, která Tě hladí, den s šumícím větrem v korunách stromů, den s dlouhou rozpálenou silnicí, den plný vzrušujících kořeněných vůní, které rozpalují Tvoji smyslnost, den který je naplněný celým vesmírem, zdá se Ti, že nikdy neskončí, ale on přesto skončí. A zítra? ........... každý den vychází SLUNCE.

Dosažení hranic, naše mysl a plynutí

Na posledním víkendu mystické školy se otevřelo i jedno z témat, na které chci reagovat osobní zkušeností. Téma se týká otázky, jestli budeme někdy „osvícení“, zda budeme mistry, jestli je někde nějaká hranice, kdy už budeme moci říci, že jsme dosáhli všeho. A také je to téma o tom, zda je nějaká tato hranice vůbec smysluplná.

Od svých 15-ti jsem po dobu 20-ti let pravidelně každý den trénoval na kole. Chtěl jsem se stát slavným a úspěšným cyklistou. Absolvoval jsem spoustu závodů, ale jen v malém počtu z nich zvítězil. Paradoxně jsem zvítězil ve svém prvním závodě z Veverské Bitýšky do Lažánek. Zkoušel jsem to pořád dál a dál. Věřil jsem, že NĚCO – vítězství, úspěch, radost, uznání, přátelství - musí přijít, že tomu dávám maximum a nedokázal jsem si život ani jinak představit. Život měl „SMYSL“.

Přišlo období nemocí a já nebyl schopen ujet ani 20 km. Přestal jsem věřit, že to bude někdy ještě možné. Ostatně spousta známých jednou taky skončila. Tak proč to řešit. Co teď? Najít si něco jiného. A půjde to vůbec? A bude mně to bavit? A bude to taky takové krásné jako to před tím? Mohu něco, co mě provázelo tak dlouho, vůbec opustit? Budu schopen žít? Po určité době jsem to objevil.

Byl to JINÝ POHLED na STEJNOU VĚC. Začal jsem objevovat úplné jiné aspekty cyklistiky – přestal jsem myslet na CÍL, ale zaměřil se na CESTU – PLYNUTÍ. A vše se najednou jakoby začalo vracet, ale s jiným, svobodnějším a radostnějším vnímáním. Spousta známých s cyklistikou skončila – a jejich životy se pojednou rozpadly. Alkohol, deprese, nicota, prázdnota. Spousta známých nadále závodí a budou závodit tak dlouho, dokud nezemřou. Žijí stále v energii, kdy to poznali poprvé a chtějí si to uchovat napořád. Uchovají si to ale nikdy nenajdou už nic jiného.

8.10.1977 jsem vyhrál svůj první závod do Lažánek – 8.10.1999 jsem zahájil první víkend Mystické školy v Lažánkách. Jsou to mezníky? Hranice? Dosažení cílů? Nebo jen určité životní impulsy? Dá se to vysvětlit různě. Určitě mě to změnilo. Vnímání prvních krůčků s Reiki bylo podobné jako když se učíme číst a psát. Naučíš se číst a psát a počítat, pak vystuduješ a staneš se panem doktorem nebo i primářem a budeš vážený a budeš mít rodinu a budeš spokojený. A to všechno BUDE až to všechno uděláš. Taky jsem se domníval, že až dosáhnu Reiki 1 a 2, že to vše bude úžasné a budu žít v ráji. A taky, že čím víc budu meditovat, že to vše přijde s tím samo a automaticky. Ach jaký omyl. Člověk pak měl někdy chuť obviňovat okolí, že za to můžou jiní, ne-li snad sám samotný nejvyšší nejsamotnější MISTR – Samotný - Igorek. Až mně začalo být hodně špatně a zle, že jsem nemohl ani pořádně dýchat, dělat dynamičky a pro bolesti zad spát, přišla jedna dobrá kamarádka a řekla: „Zpomal, ztiš se, posaď se, dýchej, pozoruj, vnímej, přestaň bojovat“.

Díky tomu, že jsem u toho vydržel a dokázal najít jiný pohled na zdánlivě „stejnou“ věc, se pro mě Lažánky staly místem tichého pozorování, vnímání a jemného vychutnávání života. Místem pozorování sebe a ostatních lidí. Místem sdílení, místem plynutí, místem uvědomění si pocitu, že plavu zvolna na loďce širokou řekou, které mě kolébá. Změnil se můj život – přišla do něho LÁSKA. Uvědomil jsem si, že nemám co ztratit, že mohu nadále prožívat meditace, setkávání s lidmi, bláznění při různých akcích, aniž bych potřeboval dosáhnout nějakého cíle. Pro ten „CÍL“ jsem v životě často ztrácel možnost prožívat přítomný okamžik.

Nazývám si to sám pro sebe takovým „TICHÝM SMÍCHEM“, který je schovaný tam někde uvnitř mě. A to mi už nikdo nemůže vzít, je to moje. A když budu chtít, tak se o to mohu podělit s ostatními.

… každý den vychází slunce …