Člověk má základní problém. Když se nevytváří jeho životní energie, tak se cítí nemocen, když se energie vytváří, tak neví, co s ní a pak se také cítí nemocen. Buď jsme slabí a nebo obtíženi energií.

Člověk bojuje se sebou samým. Bojuje s rozporem, který vzniká disharmonii sociální a osobní role. Člověk má své osobní požadavky a jiné požadavky má na něj společnost. Energie člověka se nemůže projevit v totalitě a proto sám sebe potlačuje. Energie vyjádřená je v rozporu s energií nevyjádřenou, realizovaná ambice s nerealizovanou ambicí. Uvědomujeme si, že bychom mohli více prožít, poznat, získat než je realita. Uvědomujeme si, že naše touhy buď schováváme, potlačujeme nebo je uskutečňujeme.

Každodenní realita však člověku dává méně šancí své touhy uskutečnit.
S každým uskutečněním si však můžeme uvědomit, kolik tužeb v sobě ještě máme. Touhy a ambice jsou v člověku skryté a vyplouvají na povrch, když člověk vyjadřuje sám sebe. Vědomí je v konfliktu s nevědomím.
Aby se naše přání mohla uskutečnit, musíme si nejdříve uvědomit, že přání existují. Uvědomování si svých přání je první krok k realizaci. Takový proces je spuštěn prvním samostatným rozhodováním o sobě.

Svá přání si neuvědomuje jedinec, který je plně v zajetí modelů společnosti. Ten, který žije životem striktního náboženského nebo společenského modelu nebo modelů rodičů nebo rodinného klanu, si svá přání nemůže uvědomit.
Přání je nositelem individuality. Přání provokuje lidský čin směřující k uspokojení přání. Přání provokuje samostatnou lidskou aktivitu.

Jsou ovšem modely chování, které tvrdí, že jedině život bez tužeb a vášní je harmonický. Že jedině askeze je harmonie. Že žádná sociální nebo sexuální touha nemá význam. Že člověk bez sexu, bez emocí, bez potřeb je ten pravý rozvinutý a harmonický člověk. Hluboké nepochopení takových modelů je vlastně nepochopením života.
Všechny uvědomělé lidské potřeby podporují jeho kreativitu, podporují jeho sebevyjádření.

Uvědomění si toho, po čem toužíme, vytváří pohyb od neprojeveného k projevenému. Je to tatáž energie, která směřuje od semene ke stromu a od tmy do světla. Energie od neprojeveného k projevenému je energií života. Pokud člověk v sobě nenachází nové potřeby a nové touhy, pokud si myslí, že vše je již uspokojeno, tak s největší pravděpodobností potlačil sám sebe. Život je realizování potřeb jedince a touto realizací člověk žije. Jestliže uspokojíme pudové potřeby a potřeby našeho těla, objeví se tytéž potřeby v daleko kultivovanější nebo jemnější podobě. Objeví s v jiných hloubkách, rozhledech a dimenzích. Objeví se intelektuální potřeby na naše tělo napojené.
Člověk může svoji hlavní kreativitu věnovat sobě, svým dětem, společnosti. Má nekonečně mnoho způsobů sebevyjádření.

Jestliže vyjadřovaná energie nemá překážky, poznáme blaženost. Vyjadřovaná energie může být jak ve směru dovnitř, tak i ven. Můžeme se zabývat svým vnitřním stavem a ten poznávat a posilovat, můžeme se zabývat sociálním životem, můžeme být užiteční jinému člověku.

Lidský požitek je odložení konfliktní energie.

Člověk má základní problém. Když se nevytváří jeho životní energie, tak se cítí nemocen, když se energie vytváří, tak neví, co s ní a pak se také cítí nemocen. Buď jsme slabí a nebo obtíženi energií.

Sex je pro člověka pouze způsob, jak se nahromaděné energie zbavit. Člověk neví, co má při milostném aktu udělat, aby energii neztrácel nebo jí získával. Sex je modelová situace. Takhle se člověk chová ve většině lidských situací. Nemůže to být jinak. Ulpívá na zbytečnostech a utíkají mu věci důležité.

Život je energie probuzená a vyjadřovaná, smrt je energie nevyjadřovaná a tedy uspávaná.