Všichni bzučíme a mručíme, rozezníváme zvukem celé tělo, naplňujeme jím celý prostor a pak už přestává existovat cokoli kromě zvuku. Někde hluboko ve mně se vynořuje na povrch pocit smutku a bolesti.
Reportáž z víkendu 3B
Je pátek večer a naše auto zastavuje před lažáneckou hospůdkou, kde s oblibou vždy naše meditační víkendy začínáme. Při vstupu dovnitř nás zdejší štamgasti chvíli lustrují skelnými pohledy, za chvíli je ale přestaneme zajímat a odvrátí se, aby pokračovali v tom, čím se až do našeho příchodu zabývali. Sedáme si ke stolu, přichází hospodská, tak se s ní pozdravíme a objednáme si každý jedno pivo. Já neodolám a dám si ještě jídlo, a protože nevím, kdy přestat, jsem přecpaná a je mi špatně. Tak jdeme na vzduch. Předtím ale ještě zaplatíme, podrbeme za ušima po výčepu se líně ploužícího černého psa, nasedáme do auta a vyrážíme k centru, kde už naplno bublá společenský život. Tím je adaptace na zdejší kraj úspěšně dovršena.
Jedna z věcí, na kterou se vždycky moc těším, je Igorkův obřad na přivítanou. Pro mě začíná už při přezouvání v chodbičce, protože skleněné dveře prozrazují, že v krbu v čajovně hoří oheň. Je to zdánlivá maličkost, ale já vstupuji do takové místnosti s úplně jinou náladou. Světlo a teplo v místnosti pro mě znamená pocit klidu a bezpečí. Třeba takhle přijdete domů promrzlí z lovu a v jeskyni zima a tma. Fuj! A naopak si představte, že hoří oheň a vaši milovaní vaří něco voňavého a dobrého. Zkrátka na tom rodinném krbu a udržování ohně hodně bude.
Aniž jsem to zamýšlela, narazila jsem na téma rodina. Já osobně hrozně ráda takovou atmosféru bezpečí vytvářím a stejně tak miluju nechat se takto hýčkat. Jdu teď ke dveřím do čajovny a otvírám je. Světýlka na stropě ozařují místnost, v krbu plápolá a praská oheň a zalévá místnost příjemným teplem. Praskání hořícího dřeva mě uklidňuje. Vedle krbu stojí zářící oltář. Nejdřív nechápu, co to je, pak mi to dochází. Je to bíle natřený dřevěný kredenc s prosklenými dvířky, která jsou teď dokořán, v jeho policích stojí čajové konvičky, a ta záře a třpyt vychází z mihotajících se plamenů svíček v ohřívačích pod nimi. Čaje naplňují prostor krásnou vůní. Všechny moje smysly si přicházejí na své. Chvíli se jen fascinovaně dívám. U krbu si Igorek postavil stůl a rozlévá na něm do kalíšků čaj na přivítanou.
Sedám si do jednoho z křesel v půlkruhu rozestavěných kolem krbu, piju ten lahodný čaj a nechám se hladit teplem ohně. Dívám se do plamenů, na nic nemyslím a cítím se hluboce klidná. Zároveň si však plně uvědomuji mystičnost a výjimečnost toho okamžiku. Jsem zasvěcena. Postupně přichází známí lidé, cítím radost, že je vidím, zdravíme se, povídáme si, ale všechno není potřeba sdělovat slovy, prostě to vnímáme.
Beru spacák a jdu na „kundalku“. Když člověk dělá meditaci po stopadesáté, zná i hudbu nazpaměť a vše by se mohlo zdát automatické. Já bych ale do pár minut umřela nudou. V té chvíli mi totiž naskočí hlava a zpupně mě přesvědčuje, že už meditovat nepotřebuju, že jsem v podstatě v pohodě, že už to znám, že mám jít dělat něco jiného. Hodně mi pomáhá sledovat vlastní dech a nic než dech a taky si začnu hrát jako malé dítě. Pak se stane, že myšlenky v jediné vteřině zmizí a já se dostávám do úžasné taneční extáze, kdy plně vnímám sebe, zato nevnímám čas. Cítím se lehká, radostná a klidná. Ten stav se těžko popisuje. Hlavně mizí strach a napětí z břicha. Po páteři mi stoupá horko zároveň s radostí až do hlavy a pak nad ni a nohy jsou pevně spojeny se zemí. Cítím jistotu a rovnováhu. V poslední fázi meditace bych pak nejradši hluboce a blaženě usnula. Konečně. Po 15 minutách mě ale vzbudí gong a musím vstávat. Tak tohle fakt nesnáším.
Večerní program začíná zajímavě. Přes celou meditárnu leží křížem přes sebe položené dva obrovské pruhy papíru. Á, bude se kreslit! To zas budu špinavá jako prase! Humor mě přechází. Přichází nával emocí. To už znám. Často se mi stává, že energie meditační techniky přichází dřív než technika samotná. Třeba i ve formě strachu nebo bolesti. Chce se mi brečet. Na pokyn se otáčíme k Reiki znaku a ponoříme se do sebe. Všichni bzučíme a mručíme, rozezníváme zvukem celé tělo, naplňujeme jím celý prostor a pak už přestává existovat cokoli kromě zvuku. Někde hluboko ve mně se vynořuje na povrch pocit smutku a bolesti. Tečou mi slzy. Mručím dál. Chci se v ty slzy přeměnit celá a vyplakat sama sebe. Máme si jít pro pastelku, najít si místo na papíře a kreslit symbol našeho rodu. Beru si jakousi šedou, moc na to přes slzy nevidím, klekám si a pravou rukou začínám kreslit sem tam pevné čáry. Různě je obtahuji. Další barva. Vybírám modrou, kreslím kruhy a čmáranice. Pak fialovou. Tentokrát kreslím levou rukou. Hlava vypne úplně. Kruhy a čáry spojuji s nebem. Pak přijde červená, Vyjadřuji matku. Je v tom agresivita, ale zároveň i velká síla. Prostupuje celým naším rodem. V tom symbolu je vše. Síla i slabost, chaos i řád, pád i vzestup.
Chci vyjádřit otce. Podvědomě sáhnu po černé. Agresivní ostré čáry mířící zleva doprava ničí celou spodní půlku symbolu. Cítím temnotu, nevědomí, zoufalství a bezmoc. Destrukci. Brečím. Slyším rytmus šamanské hudby, vstávám, stoupám si na svůj symbol a snažím se ty pocity vytancovat a vydupat do země. Tíha a zoufalství odchází, přichází síla a energie. Tančím až do extáze. je mi horko. Musím se svléknout, je mi horko a šaty mě tíží.
Jsem svobodná. STOP! Vše se zastavilo. Je ticho. Pozoruji, co se ve mně děje. Chaos a pohyb uvnitř utichá, přichází vnitřní ticho a klid. Chodíme po papíře a vnímáme jednotlivé obrázky. Některé jsou pro mě silně energetické a příjemné, jiné chladné a cizí. Pak si lehám na ten svůj. Propadám se. Je mi dobře. Čerpám energii a nechce se mi vstát. Pak ho vytrhnu a celá se do něj zabalím. Nakonec si ho odnesu ke stěně a tam si ho připnu. A zítra si dám k němu i fotografie rodiny.
Druhý den se na ty své fotky dívám a uvědomuji si, že od 3B, které jsem dělala před 2 lety, ubylo fotografií smutných a nostalgických a přibyly barevné a veselé. Meditaci vede Igorek. Sedíme v kruhu a máme si intuitivně najít v někom druhém najít svého příbuzného. Dlouho mi to nejde. Předloni jsem si takhle našla maminku a mohla jsem ji tak alespoň v zastoupení obejmout, což bych ve skutečnosti nedokázala. Ale teď nic. Žádný pocit. Přichází blonďatý andílek a šeptá mi do ucha, že jsem její babička. Strašně mě to potěšilo. Cítila jsem něhu. Pak se mi ale do hlavy vloudila rouhavá myšlenka, že bych se měla pro jistotu při nejbližší příležitosti podívat do zrcadla. Možná jsem něco přehlédla.*
V kruhu sedíme už jen čtyři. Je tu i tmavovlasý vousatý muž a najednou mi silně připomene tatínka. Ne! Tatínek vypadá a působí jinak. Ten pocit ale sílí. Zvedám se a jdu k němu. Beru ho za ruku a odvádím ke své rodinné mohyle. Ukazuji mu fotky tatínka. Před svatbou, ze svatby, po rozvodu a po mrtvici, když se zrovna vrátil z nemocnice. Čtyřikrát ten stejný a přesto pokaždé úplně jiný člověk. Nemůžu k němu najít vztah. Nevydržím to a schoulím se svému adoptivnímu tatínkovi do náruče. Drží mě, je jemný, trpělivý a soucitný. Hluboko ze dna mé duše se na povrch dere bolest. Slzy mi tečou a nemají konce. Cítím, jak ho mám strašně ráda a jak moc mi chybí jeho objetí a otcovská síla a ochrana. Cítím lásku, která je v každodenním životě ubitá a unavená několikaletou intenzívní péčí o něj. Místo, aby byl otcem, je dítětem.
Ta chvíle objetí trvá nekonečně dlouho. Pak přichází úleva. Slzy jsou vyplakány, bolest mizí, jako by nikdy ani nebyla. Cítím klid a naději, že mě v životě čeká něco krásného. Loučím se s tatínkem a rozcházíme se. Přichází pocit osvobození.
……..a samozřejmě oběd. Hurá! Po meditaci vždycky dobře chutná. Ještě než odejdu z meditárny, přichází ke mně úplně jiná dívka a odvleče mě ke své mohyle, aby mi ukázala fotku babičky, kterou jí prý připomínám! Fakt se musím jít kouknout do toho zrcadla!
Odpoledne si beru červený hábitek a jdu do meditárny. Sedíme každý ve svém „rodinném domečku“ a posíláme Reiki svým rodům. Jejich síle i slabosti, ale i jednotlivým členům rodin. Jsem docela unavená a radši bych šla spát. Po přestávce píšeme kartičky se slovy vyjadřujícími kladné nebo záporné emoce. Otvíráme se Reiki a ladíme se na jednotlivé emoce. Až když ji procítíme, putujeme prostorem, dokud nenajdeme mohylu či fotografii, která s konkrétní emocí rezonuje, a tam ji položíme. Je zajímavé, jak různé pocity v jednotlivých lidech vyvolá jedna a ta samá fotka. Já jsem při prožívání smutku dala kartičku s tímto slovem k fotografii, ke které by má hlava za běžných okolností rozumově přiřadila radost.
Mysl je vůbec zajímavá věc. Zatímco v prožitku jsem jednala intuitivně a bez myšlenek, po každé fázi, když jsem se vrátila ke své mohyle mi naskakovala zase hlava a narcisitně kontrolovala, jestli u mé mohylky přibylo hodně papírků a co hezkého je na nich napsáno. Jejich množství utěšeně přibývalo a já byla fakt dost spokojená. Co mě ale hodně překvapilo, bylo to, že u svatební fotografie mé maminky, kde stojí sama u benátského zrcadla na Nové radnici, se nakonec sešlo pět! kartiček s nápisem „smutek“.
Večer mě zase bolel zub, tak už jsem si jen dělala moje oblíbené pohodlí s čajem u krbu (Napadá mě, jestli tohle náhodou nedělávají babičky. Začíná mě to znepokojovat.) a završila jsem ho narozeninovou oslavou se spoustou dobrot, povídání a legrace a bylo mi moc dobře. Na dynamičku jsem zaspala.
Neděle. Sharing, oběd a domů.
V pondělí jsem jela k tatínkovi, abych se jako obvykle postarala o věci, které sám nezvládá a protože jsem měla ten den hodně vyřizování, přijela jsem tam až o půl třetí. Můj nemocný bezmocný tatínek seděl k mému úžasu v obýváku u televize, místo aby byl o patro výš v posteli. Sebevědomě se usmíval a hlásil, že už je po obědě i po kafi. Vletěla jsem do kuchyně, abych zjistila škody. Žádné nebyly. Tatínek si sám vytáhl z lednice těžkou zapékací mísu, odnesl ji na linku, zfutroval tři porce studeného masa (což ostatně dělal, i když byl zdravý), dorazil se fíky, čokoládou a oříšky, uvařil si kafe, odnesl si ho k televizi a to všechno jenom s jednou funkční rukou a poúrazovým mentálním postižením. Tak jsem ho moc pochválila, že je šikovný a samostatný, že se o sebe dokázal postarat. Byl strašně hrdý. Je to už čtrnáct dní a já cítím, že náš vzájemný vztah je od té doby o moc svobodnější, že spousta těch nezdravých vazeb a závislostí je nenávratně pryč. Podobný efekt to mělo i na mou maminku. Ale o tom zase jindy. Pa Lucinka
*Autorovi je 31 let.
