Milánek: Kreativitu si umím představit pro slovní hříčky, básničky a písničky. Ale matematika je úplně jiná hra. Zde si můžeme hrát dle vlastní libosti s čísly, ale musíme se částečně držet již zavedených pravidel. Já matematiku miluji, protože mi dává možnost pro fantazii a experiment, ale přesto mi dává jistoty. Například, že jedna a jedna jsou dvě, ale na druhé straně za to platím jistým omezením, musím dodržovat základní pravidla a dohody.

Rozhovor s Milánkem

Milánek: Kreativitu si umím představit pro slovní hříčky, básničky a písničky. Ale matematika je úplně jiná hra. Zde si můžeme hrát dle vlastní libosti s čísly, ale musíme se částečně držet již zavedených pravidel. Já matematiku miluji, protože mi dává možnost pro fantazii a experiment, ale přesto mi dává jistoty. Například, že jedna a jedna jsou dvě, ale na druhé straně za to platím jistým omezením, musím dodržovat základní pravidla a dohody.

I: Příklady zde zmíněné, vypovídají také o nás. Já jsem zvolil příklad z oblasti umění (s jistou nadsázkou), ty jsi zvolil příklad z exaktní vědy. Zajímavé je to, co to říká pro život. Jestli je život exaktní vědou nebo spíše uměním. Jsem přesvědčen, že život je určitě více uměním než exaktní vědou. V životě neplatí jedna a jedna jsou dvě, ale jedna a jedna jsou možná dvě a za určitých okolností dvě. Zároveň není nikdy jasné, co a nebo kdo se skrývá pod názvem jedna. Může to být přítel nebo přátelská okolnost nebo naopak něco varujícího. Je viditelné, že toužíš po té exaktní jistotě, ale ta je mámivá. Ta může být mámivá i v matematice, dobrý matematik je ochoten pochybovat o axiomech. Co je pro tebe život z hlediska tématu debaty?

M: V matematice se dá pochybovat o axiomech, ale nedá se pochybovat o definicích, protože definice zde jsou stanoveny dohodou proto, aby matematika mohla fungovat. Stejným způsobem se chrání i společnost. Když na někoho neznámého v trolejbuse vyliji kýbl barvy nebo někoho zavraždím, tak musím počítat s tím, že se to společnosti nebo dotyčnému nebude líbit a ponesu nějaké následky. Též ve společnosti platí, že když je na semaforu červená, tak mám počkat, když to poruším, tak riskuji nehodu. Já samozřejmě tyto pravidla mohu porušit, ale v případě, že to udělám, mohou být důsledky horší, než když si tento přestupek odpustím. Tyto pravidla mě jako v matematice definice omezují, ale na druhou stranu mě ochraňují před podobným jednáním někoho jiného. Bez pravidel se samozřejmě žít dá, ale ne tady. Je to možné někde v horách, kde potkáš někoho jednou týdně, ale ne v půlmiliónovém Brně.

I: Pokaždé, když se jedná o tvořivost v životě, tvořivost je přitom dána odvahou uskutečnit něco nového, a to něco stojí. Je fakt, že lidé se bojí změny. Je fakt, že zvláště lidé, kteří mají určité potlačení z dětství, bojují proti změnám. Ten vnitřní boj se mimo jiné projevuje tím, že si potřebují před sebou obhájit, jak je důležité se držet jistot a společenských norem. Tato obhajoba je vedena formou extrémních prohlášení, extrémních příkladů. Člověk může žít svůj život bohatě a nemusí na někoho vylívat kýbl barvy nebo někoho vraždit. A tento příklad nic neříká, protože normální člověk nechce nikomu ubližovat, ale zároveň nechce ubližovat sobě. Pokud základní dohody a zákony ve společnosti fungují, není důvod je měnit. Nicméně je dobré si připustit, že fungovat nemusí a že nejsou všespasitelné.
Zajímavější pro život jsou spíše příklady, o kterých zákon nemluví, které nejsou přestupkem, ale naopak jakousi nepsanou společenskou dohodou. Protože tato nepsaná dohoda, která může být prostředkem pro interpretaci a manipulaci, může být už dávno morálně zastaralá a může potlačovat vývoj a vědomí člověka.
Co myslíš, máš strach z něčeho nového? Bojíš se změny?

M: Jak kdy, někdy se nových věcí bojím, ale je zajímavý jev, že když vidím, že se někdo bojí víc než já, tak na svůj strach zapomenu. Nejraději mám změny, které vymyslím já sám, bojím se spíš změn, které mě připravují o životní jistoty, často mám strach z budoucnosti, zda se dokáži dostatečně hmotně zabezpečit a na druhou stranu mě často napadá, jaká je to vlastně blbost, že mi to nikdo nezajistí. Mohu se vymlouvat na to, že neživím jen sebe, ale ve skutečnosti myslím pouze na sebe a ne na nikoho kolem. Mám pocit, že v případě nouze bych je dokázal opustit, jen abych přežil já.

I: Konečně se dostáváme k něčemu praktickému. Od vražd a přestupků, od bojů proti společenským dohodám a matematickým definicím. Lidé se totiž bojí dělat změny v těch nejběžnějších životních situacích. Bojí se změnit zaměstnání, bojí se jet jinam na dovolenou, bojí se změnit partnera, když je to nutné, bojí se prostě dělat věci, které nejsou pro ně obvyklé a na které by si museli zvykat. Je jasné, že tato změna něco stojí. Je jasné, že nová věc na začátku, než se zaběhá, je méně produktivní. Právě proto byla důležitá podpora v dětství, kde formou nevinných her jsme se připravovali na životní situace. Kde formou her jsme se připravovali na umění změn. Jestliže umíme udělat změnu, jsme skutečně svobodní. Můžeme ji udělat nebo nemusíme. Jestliže ji udělat neumíme, tak jsme sami sebou zmanipulovaní.

Rodiče většinou nerozeznají, že se jedná o druhý krok. Opravují své dítě a vracejí ho zpátky. Takto vzniklo naše první potlačení. Chtěli jsme si hrát, bylo to pro nás důležité a nebyli jsme pochopeni a podpořeni.

Teprve dítě, které je chápáno a podporováno, je schopno učinit třetí krok. Tím třetím krokem je vytvořit úplně novou říkačku, úplně novou písničku, básničku nebo hru.

Kreativní proces: naučit se základ díla, vytvořit varianty ze základu a vymyslet nový základ